(recenze filmu Cinematerapie)
Stanislav Šulc, 9.4.2010
Většina současných dokumentů, ať již televizních či filmových, se většinou točí okolo zvláštních lidí. Celebrit, které jsou krásné a nic neumějí, nebo naopak lidí velmi schopných a úspěšných. Například Helena Třeštíková se pak zabývá lidmi na opačném spektru společnosti, těmi, jimž život příliš nedopřává a oni se dostanou na okraj celé společnosti. Veškerá podobná díla pak logicky spojuje jejich zaměření: popisují onu zvláštnost; to, čím se ať již tím, či jiným způsobem a směrem takoví lidé vylučují z průměru. Jak se liší. Ivan Vojnár, který vedle dokumentů točí i poměrně svébytné a neprvoplánové hrané filmy (ačkoli pro ten poslední Ženy mého muže ona svébytnost moc neplatí), na to ve svých nehraných snímcích jde zcela jinak. Navazuje na taková jména českého dokumentu, jakými jsou Evald Schorm (a jeho esej Zrcadlení) či Jan Špáta (skvělý esej/anketa Největší přání) a vypravuje se za nejobyčejnějšími lidmi, nechává je promlouvat a záměrně i mimoděk se mu daří vystihnout klíčové podstaty dnešní společnosti.
Tak tomu je v jeho anketě/eseji Rozpomínání na Zrcadlení, reminiscenci na již zmíněný překrásný snímek Evalda Schorma, a v poněkud pozměněné podobě i v aktuálním projektu Cinematerapie. Se spoluscenáristou projektu Tomášem Bojarem Vojnár přišel s neotřelým nápadem pozvat neznámé lidi na casting a nechat je promlouvat, o čemkoli chtěli. Nejproduktivnější a nejnosnější z postav tvůrci vybrali, jejich příběhy rozvádějí svou tvůrčí činností a různě je nechávají prostupovat. Cinematerapie je de facto film přímo navazující a vycházející z fenoménu reality show typu Big Brother, které se u nás naštěstí vůbec neuchytily. I Vojnár vytvořil umělou komunitu, jejíž členové si vzájemně pomáhají řešit problémy, jednotlivé postavy dostávají úkoly – Vojnár je nechává hrát sebe samotné, konfrontuje je s jistými nepříjemnostmi, které je vědomě i nevědomky tíží. Odtud pochází i název snímku – Cinematerapie. Vojnár navazuje na psychoanalytickou teorii, že když lidé pojmenují své problémy a vymluví se z nich, opustí je alespoň ty nejhorší obtíže.
Tím je Cinematerapie v ostrém rozporu s reality shows, protože jejich primárním cílem bylo naplnit aktérovu touhu po exhibici a divákovy voyerské potřeby. Vojnárova novinka postavám spíše pomáhá. Přesto není film až v druhém plánu. Vojnár není psycholog ani psychiatr, pořád zůstává především filmařem. Cinematerapie je především dokumentem o dnešní době. Obyčejní lidé totiž tvoří většinu společnosti a tím, že je filmaři většinou ignorují, se připravují o mnoho podnětných sdělení či příběhů. Přitom jak dokazují osudy všech aktérů, excentrické krásky Olivie Žižkové, dvou mužů majících problémy s navázáním vztahu se ženami, důchodce-pejskaře a dalších, ve všednosti se často vyskytuje mnohem více dramatu a napětí než třeba v celém novém Souboji Titánů (tam nic z toho není). Zatímco u Rozpomínání na Zrcadlení se závěry z Vojnárovy ankety vyvozovaly mnohem snáze, protože autor je přímo zakódoval do filmu, myšlenky, které Cinematerapie o dnešku sdělí, se popisují mnohem složitěji, jde spíše o dojmy, jež si z něj odnese každý divák sám. Cinematerapie tak alespoň nepůsobí tolik didakticky. Vojnár v dokumentu má co říct a těším se, s čím přijde příště.
80%
(Recenze vyšla na stránce Filmweb.cz.)