Mariana Zilynská, 07.04.2010
Tvůrci konverzačního dokumentu proklamují, že účastníci konkurzu a terapie prostřednictvím zpovědi před kamerou byli vybráni na principu náhody a rozmanitosti. Výsledný „pokusný“ vzorek sice vzbuzuje pochybnosti o obojím, ale přináší kupodivu i řadu vtipných momentů.
Osoby podílející se svěřováním své minulosti na filmu totiž mají přináležet k pomyslnému neutrálnímu středu, nemají ničím vynikat a budit zdání výjimečnosti, přičemž režisérským záměrem je ukázat, že i portrétování takových, zdánlivě nezajímavých jedinců, je smysluplné, objevné a pozoruhodné. Tím se ovšem nastoluje stěžejní problém, jímž je samotné vymezení pojmu výlučnosti či obyčejnosti.
V koláži profilů lidí, kteří se mají vyskytovat zcela mimo jakékoli extrémy, totiž následuje sled odtajňovaných ukrutností, perverzit a dalších sdělení, které by byly šokující nebýt kvantity a intenzity, s jakou jsou v současnosti produkovány a podsouvány. Vzhledem k absenci zkušeností s publicitou a hereckou branží jsou „vyznání“ předkládána z valné části amatérskou dikcí. Během často prostřihávaných výpovědí je čím dál zřejmější, že normalitu i exkluzivitu lze sotva poměřovat všedností nebo průměrností a srovnávat se jakýmkoli způsobem s natáčenými osobami nemá význam. Objevují se také hrané černobílé sekvence, které demonstrují vyprávěné.
Nejde tedy o to, že by se jednalo o lidi, o kterých běžně není slyšet. Vždyť všechny tyhle příběhy známe, jsme jimi zahlcováni dennodenně, ovšem „anonymně“. Vojnár tedy uvádí na scénu před reflektory postavy, pomocí nichž jako by přiřazuje konkrétní tváře k obvyklým tragédiím, jež jsou zpravidla zprostředkovávány jinou, neosobní cestou. Kromě ubohostí, brutalit a příkoří přicházejí ke slovu i prosté životní konfese nezatížené nánosy exaltované emotivity.
Někteří účastníci Cinematerapie naštěstí působí čistě jako natolik samorostlí exoti, že dodávají snímku zábavnost vyrovnávající úseky plné nekontrolovaných, ovšem časem nudných a jen pravděpodobně a jednostranně katarzních výlevů (křivdy, zklamání, nenaplněnosti). Právě oni zřejmě představují ty zástupce „bezejmenných“, kteří nemusí s takřka přepjatým či umělým nasazením deklamovat svá traumata, aby zaujali. Sledování Cinematerapie osloví ty, kteří vyhledávají odemykání třináctých komnat ostatních.
(Recenze vyšla na webu houser.cz.)