Václav

Životní příběh Václava pohledem Ivana Vojnára

Kolem maringotky v poli běží nad ránem žena v šatech, přeběhne silnici a pokračuje dál do pole. (Později se ukáže, že je to protagonistka Olivie ve své herecké roli, ztvárňující maminku Václava na útěku.).

Václava vidíme i sedět v publiku s účastníky castingu, když před bílým pozadím vypráví své příběhy protagonisté Olivie, Josef, Anna a Eva. Během vyprávění Josefa řekl Václav svému kamarádovi něco jako „má se připravit…“

Václav se na castingu připravuje.
Vedle Václava je jeho kamarád Jan.
Václav: Ježiš, já mám nervozitu, to je hrozný! To nevím, jestli tohleto zvládnu, Honzíku.
Jan (šeptem): Já myslím, že bys tam měl…
Václav: Jo?
Jan: Hlavně se nedívej do kamery a hlavně se nezapomeň usmívat.
Václav: Už můžu jít?

Václav jde před bílé pozadí a mluví tam.
Václav: Já pocházím z rodiny loutkoherců, což znamená, že jsme jezdili ve dvou maringotkách, jedna z nich sloužila jako spací pokoj a kuchyň, druhá pro náklad loutek a divadla. No a vždycky jsme jezdili takhle od místa k místu, od vesnice k vesnici, přijeli jsme na místo, kde jsme postavili divadlo a odehrály se jedno, dvě představení denně. Najednou takhle tatínek mě vzbudil, asi po roce, a říká mi – kluku, vstávej, nemáme tady maminku. Tak jsem vstal a říkám – a kde je maminka? No maminka nám utekla. A já říkám – a co budeme dělat? No budeme hrát divadlo dál, sami dva. A já řikám tatínkovi – ale já nic neumím. No tak já tě to, neboj se, všechno naučím. Takže takhle jsme jezdili s tatínkem asi dva roky, kdy prostě potom tatínek onemocněl a vlastně odešel, že jo. Takže potom jsme ještě hráli divadlo asi dva roky se sestrou, a tím to vlastně skončilo. Potom jsem šel pracovat do Škodových závodů Mladá Boleslav, kde jsem pracoval asi patnáct let, a pak jsem začal podnikat.

Během Václavova vyprávění sledujeme i barevné záběry, jak maskérský štěteček líčí dětského herce Ondru Rydvala (ten bude později v hrané scéně představovat Václava v dětském věku).
V pozadí zní hlas protagonistky Olivie – Já jsem šťastná! Dolíčený Ondra Rydval, zní ženský hlas – Jé, vidíš to?
Také přišly záběry na Václava, snímaného zpovzdálí přes štáb.

Kostymérka upravuje Václava, on drží mobil a mluví: Dobrý, tak já ti zavolám… jo, čau (ukončí hovor). Manželka… hledá pojistku (směje se).
Kostymérka mu upravuje kalhoty, zastrkává košili. Někdo zopakuje: Hledá pojistku.
Maskérka líčí Václava, barví mu obličej na bílo.
Maskérka: Elektrickou, nebo životní?
Václav: Životní. Jedním tahem.
Maskérka + Václav: Tou malířskou štětkou.

Kostymérka obléká Ondru Rydvala do kalhot, maskérka líčí Olivii, zní takový ten provozní hlasový hluk, věta – takhle se otočte trošku… Olivie dostává paruku. Olivie se usmívá, nalíčená, připravená. Do toho zní hlas Václava, který posléze sedí na gauči a mluví:

My jsme hráli vlastně každý týden asi dvě, tři, čtyry představení. A co si pamatuju, tak… a hrálo se to vlastně po hospodách, po různejch kulturákách a tak dále. A vždycky jsme měli plno, že jsme museli vlastně, když bylo, já nevím, představení ve tři hodiny nebo v pět poslední, tak nám řekli, že bysme měli nastavit ještě jedno představení, třeba v sedum večír, jo… Ty děti, který byly na jednom představení v sobotu, tak ty samý děti tam byly v neděli.

Následuje černobílá hraná retro scéna: Ondra Rydval, představující Vaška v dětství, v čepici kašpárka přichází do maringotky. Za ním jde Olivie, představující maminku, prozpěvuje si píseň „Hvězda na vrbě“, zavře dveře a rozsvítí.

Václav sedí na gauči a povídá. Během vyprávění přijdou i černobílé záběry na něj, ve kterých ztvárňuje svého tatínka v retro scéně z dětství.
Václav: My jsme vždycky v sobotu, v neděli museli prostě uklidit, bourat divadlo se tomu řikalo, a s tím, že v neděli jsme museli být už na novým místě, takže v pondělí už jsme museli jít do školy, že jo. Takže já vlastně když jsem měl za tejden někde ty dobrý kamarády, tak jsem je s brekem opouštěl a zase na nový jsem se zároveň těšil.

Pokračování předešlé černobílé hrané retro scény: Rodina je v maringotce, maminka si prozpěvuje písničku „Hvězda na vrbě“, mazlí se se synkem, tatínek si dává zřejmě tabák na cigaretový papírek. Tatínek se synkem sedí u večeře, maminka si prozpěvuje, přináší na stůl hrnec, nalévá polévku, omylem polije tatínka, ten si oklepe rukáv.
Olivie se směje a říká Václavovi: Promiň, já jsem za to nemohla, pardon. A potom na kameru: Já jsem ho polila polívkou (směje se). Václav se směje také, a říká: Já nemůžu.

Černobílá hraná scéna z jeho dětství.
Je noc. Václav (který zde hraje svého tatínka) spí v maringotce v posteli, vedle něho spí Ondra Rydval (který zde hraje malého Václava). Olivie (v roli maminky) si svléká noční košili, je nahá, jen v ponožkách, obléká si halenku, otevírá dveře maringotky, vychází ven. Je vidět její tetování. Je slyšet štěkot psů.
Kolem maringotky pokračuje na silnici a přes ní do polí – vidíme tedy záběry z úplného začátku filmu, ale nyní jsou černobílé.
Následně po silnici projede moderní auto, které se v zobrazované době (šedesátá léta) nevyskytovalo. Dále sledujeme Olivii, jak pokračuje dál do pole, v trávě jsou slyšet cvrčci. Do toho zní hlas Václava:
No, Maminka utekla do Mladý Boleslavi za ňákým pánem, já jsem ho teda moc neznal, to byl pán, kterej snad jezdil s náklaďákem.

Václav pokládá na stůl v restauraci krabici, otevírá ji, bere z ní obraz.
Václav: To jsem vzal kvůli vám, pane režisére, abyste to viděl. To jsou ty loutky (ukazuje zarámovaný obraz s loutkama), jak jsem vám sliboval.
Vojnárův hlas: To je to vaše divadlo, co jste hrál s tatínkem?
Václav: Ano, ano, a já jich tam mám víc, takže vám to vytáhnu po jednom. Jo (ukazuje fotku – 3 loutkoherci – zřejmě rodiče a on, už stejně velký, jako rodiče – vedou 6 loutek). Tohleto byly vlastně ty… ty první loutky, ty byly asi 40 centimetrů vysoký, od toho Adamce, od profesora Adamce.

Václav je doma.
Prochází se tam, řekne „Tady bydlíme“. Následně sedí na gauči a mluví.
Vojnárův hlas: Jaký to bylo, když tatínek říkal, že maminka vám utekla?
Václav: No tak my jako děti jsme to moc nebrali, protože my jsme spíš byly takový ty chudý děti ulice v Praze, takže my jsme ráno utekli ven, v osm, v devět ráno, a ani na oběd jsme nešli a večer jsme se vrátili. Takže my jsme ňák nepozorovali, že ta maminka by nám chyběla.

Záběr na černobílou fotku, která leží na gauči vedle sedícího Václava.

Vojnárův hlas: Už je vám líp, ne?
Václav: No není, vždyť hicuju normálně.
Vojnárův hlas: A proč?
Václav: Já nevím, koukejte, já mám mokrý ruce úplně, když vidím ty krásný ženský.
Záběr na smějícího se Vojnára s Katkou Zochovou a Galinu Šustovou, jejich smích a štěbetání je slyšet i v dalším povídání Václava.
Václav: Mně se líběj jenom holky ty nejkrásnější. A když mně řeknou 40, tak já jim řeknu, že mi je pětatřicet, nebo třiatřicet, viď. Takže to trošku zneužívám, tak, že si těch deset let vždycky uberu. A ty holky vždycky, mladý, mi říkaj – no, my jsme měly starší pány, my dneska ty mladý kluky moc nemusíme, protože ono si… ono si… ono se není o čem s nima povídat, a za druhý – oni nám prej nekoupěj ani čaj, nic. A takže radši dneska všechny ty mladý holky, co mám vyzkoušený, prostě radši ty starší pánové.

---