Tomáš

Životní příběh Tomáše pohledem Ivana Vojnára

Protagonistka Olivie je nahá před zrcadlem, pouze v botách, připravuje na focení, v záběru je nenápadně vidět i sedící fotograf, protagonista Tomáš a někteří ze štábu. Následně je vidět objektiv, fotící oblečenou Olivii.

Pohled na okno svítícího bytu, žaluzie v okně vypadají jako linky, za nimi je vidět nejasná postava. Následuje pohled na holku v kulichu, jak zavírá kontejner a odchází. …..nejasná postava není Tomáš, uvedené záběry byly zřejmě pořízeny na Proseku, kde v té době přechodně bydlel…..

Tomáš v pokoji přichází k posteli.
Tomáš: Tohle je můj útulnej pokojíček.
Sedá si na postel.
Vojnárův hlas: Proč jste mezi nás přišel na ten konkurz?
Tomáš: Proč jsem přišel na konkurs? Můžu takhle sedět, jo? Je to v pohodě?
Vojnárův hlas: Jak vy se cítíte dobře.
Tomáš: Já se cejtím nejlíp v posteli, protože já v posteli de facto dělám úplně všechno – píšu, poslouchám hudbu, čtu… No proč jsem přišel na konkurs? Protože… Já se rozmluvim, to je v pohodě, já jsem takovej…
Vojnárův hlas: Nic se neděje.
Tomáš: To přece jenom nemám každej den, tohleto, takže… ale to bude v pohodě, já se rozmluvím… (následuje několik sekund ticha)
Následují tři Tomášovy věty, každá snímaná z jiného úhlu, z čehož je patrné, že jde o útržky, které spolu byly dohromady spojeny uměle.
Tomáš:
No, negativismus, no, prostě že určitý věci jsou daný, člověk jako s tim nic moc neudělá, musí tak nějak lítat v těch systémech, který jsou tady zavedený…
…že já vlastně jsem byl tak jako strašně maximalistickej, že jsem chtěl úplně nejvíc, že jako díky tomu jsem nic neměl, jo.
Dá se říct, že člověk měl obavy jako úplně skoro ze všeho, jo, teďka prostě prošel a minul nebo potkal ňákýho já nevim člověka viděl v dálce a teďka se bál, než k němu dojde, aby mu ten člověk něco neudělal , jo.
Během povídání zabere kamera i tapetu noční ulice na zdi. Také se objeví fotka čtyřčlenné rodiny z Tomášova dětství, následně fotka desetiletého Tomáše.

Tomáš je v učebně na Konzervatoři J. Ježka, mluví vesele.
Tomáš: Teďka příhoda… teďka příhoda z dětství. Tak jsem se rozhod´, že se pověsím, ale to bylo takový strašně trhlý věšení. Já jsem přišel do kuchyně, teďka jsem sundal ze zdi z hřebíčku ňákej obraz, kterej jsme tam měli, vzal jsem si židli a za poutko od košile jsem se pověsil na ten hřebíček. A teďka jsem se ňák… ňák jsem tam stál a meditoval jsem nad tím a ňák jsem si prostě nedokázal podtrhnout tu židli.

Tomáš mluví před bílým pozadím.
Tomáš: Pak bych se ještě zmínil o několika dalších důležitých momentech v životě, který mě zase posunuly k tomu, že jsem naleznul sám sebe, naleznul jsem vnitřní klid, naleznul jsem větší radost ze života.

Následují černobílé záběry: Anna Stropnická, znázorňující Šárku z Vinohrad, a Tomáš spolu sedí u stolku v kavárně. Pod záběry zní hlas Tomáše. Posléze sedí Tomáš v barevném záběru v pokoji na posteli a mluví, přitom znovu vidíme záběr na černobílou Šárku v podání Anny.

Tomáš: Jmenovala se Šárka teda, z Vinohrad, a byla jedním z takovejch, troufám si říct, klíčovejch osob v mým životě. Díky ní jsem najednou uviděl a uvědomil si, že naprostá většina jako… motivace mý životní vycházela právě z těhletěch různejch strachů – ze strachů z lidí, ze strachů z odsouzení, ze strachů udělat si vlastní pohled na věc.

Tomáš sedí v pokoji na posteli.
Tomáš: Jak vypadala? Fotku bohužel nemám, abych vám ukázal, ale… ale… ( 6 sekund ticha) byl to člověk, kterej hodně… (dlouhé ticho). Kouzlo.

Černobílá hraná retro scéna: Anna Stropnická, ztvárňující Šárku z Vinohrad a Tomáš jdou pomalu lesem kolem potoka. K tomu zní Tomášův hlas. Během vyprávění přijdou i detailní záběry na obličej Anny. V závěru Anna projde zezadu kolem Tomáše.
Tomáš: Šárka, to byl strašně rozporuplnej člověk, a takovým zvláštním způsobem se v ní snoubila realita a fikce. Kolikrát těm věcem, který mi řikala, člověk nemoh věřit, protože byly tak strašně neuvěřitelný, a tak strašně divný, že nad tím zůstával rozum stát… Jednou jsem ji konfrontoval s tím, že mi vykládala o tom, jak prostě pohřbila babičku, ale z dalšího rozhovoru vyšlo najevo, že babička ještě žije. A když jsem jí tohleto řek´, tak ona mi potom udělala strašnou scénu v obchodě, lidi se otáčeli… A hodně často měla taky stavy, kdy prostě na ní najednou pad smutek, a prosila mě, ať u ní zůstanu, ať od ní neodcházim, byla najednou ve strašný depresi, a nebyla k utišení.

Tomáš sedí v pokoji na posteli.
Tomáš: To jsme jako řešili pohled vůbec jako na život, pohled na víru a na takovýhle věci, a ona mi řekla: Ale já nechci slyšet prostě fráze, který ty mi tu řikáš. Já chci slyšet to, co ty si opravdu myslíš. A já v ten moment… nebo to byl ten moment, kterej… kdy já jsem si uvědomil, že to, co já si opravdu myslím, tak vždycky prostě koriguju s tím, jak působí nebo nepůsobí na lidi, a co na to lidi… A prostě ten strach z lidí, z přijetí, nebo z trestu od lidí, já nevim, jak to říct…, že jako mi točil životem dlouhou dobu.

Tomáš sedí u klavíru na Konzervatoři J. Ježka a hraje jedním prstem. Potom stojí před bílým pozadím a mluví:
Ňák tak jsem se našel v nějakejch sedmnácti letech v písňovejch textech a začal jsem psát texty k písničkám.
A postupně jsem se rozhodl, že se proslavím, že jako všem ukážu, a že lidi zaujmu.
(Druhá věta je zabírána z jiného úhlu, než ta první – věty spolu tedy byly spojeny uměle.)

Tomáš stojí na Konzervatoři J. Ježka, v pozadí za ním je klavír.
Tomáš: Jsem si liboval v takový tý poezii zamilovanejch mužů, jak já tomu řikám, jo, že jsem smažil pořád dokola to samý téma láska a nic jinýho.

Tomáš sedí v pokoji na posteli. Zní hlas Katky Zochové.
Kateřina: Já bych chtěla slyšet jeden ňákej, ten nejveselejší.
Tomáš: Jé, no tak to je hezký. To je vidět, jak jsou ty věci relativní, protože vy mi řeknete – nejveselejší text, a mě napadlo „S ženskejma je kříž“, jo, což jako ženskejm zrovna nejveselejší připadat nemusí.

S ženskejma je kříž.

V hospodě nad ránem já si jí všim,
chvíli hučel jsem do ní, že je pro mě vším,
když řekla mi s úsměvem,
že jsem fajn chlap, tak mě najednou ten její za límec…, za límec chňap.

Z přehrávače zní refrén písně:
Jó, to máš holt marný,
žádná sranda, to víš,
chlap ten má se ženskejma
holt pořád jenom kříž.

Při hraní písně z přehrávače sedí Tomáš na posteli, kamera zabere i plakát svítící ulice na zdi. Písnička přechází do začátku následujícího obrazu, potom jde do ztracena.

Tomáš a protagonistka Olivie spolu sedí u stolu.
Olivie: No Tome, tady je právě neuvěřitelný to, že já mám na webovejch stránkách už dva měsíce prostě reklamu, že shánim textaře pro americkou country. Co ty na to, zkusíme to, něco jako udělat?
Tomáš: No tak prubnout to můžeme, no. Ty si přečteš ukázky, já si poslechnu to, jak skládáš, nebo to, co chceš textovat, a uvidíme.
Olivie: Jasně.

Tomáš a protagonistka Olivie jsou v ateliéru.
Během focení nahé Olivie je i záběr na fotografovu dceru a Tomáše, kteří sedí opodál na kanapi.
Olivie přichází k Tomášovi a mluví na něj.
Olivie: Protože jako nová zpěvačka s novým textařem musím nabídnout novou fotku, žádný stylizování do Dariny!
Tomáš: Super.
Olivie hledá kalhotky, obléká je, Tomáš nesrozumitelně něco říká.
Olivie: Milane!

Tomáš mluví v lese:
Ta inspirace je všude kolem, a já když se kouknu do počítače, tak tam mám ňákejch sto rozdělanejch textů, kde mám načrtnutej nápad, o čem by to mohlo bejt, sto dalších mám na různejch papírech… Takže vlastně já tu inspiraci nehledám, já ji tak ňák chytám (mezera, kdy nemůže najít vhodná slova) chytám kolem sebe, nebo vstřebávám, tak, jak postupně přichází. Dalo by se to říct možná tak, že jsem jako taková houba, která neustále leží ve vodě, a pak stačí ji zvednout, zmáčknout a vyždímat to, co za tu dobu nasála.

Tomáš a protagonistka Olivie si povídají v lese.
Olivie: Jaký jsi měl z toho pocit, mě zajímá. Jestli jsem se ti ňákým způsobem třeba jako nezhnusila nebo nevzdálila nebo nepohoršila?
Tomáš: Ne. Jako já to beru tak, že to jako je věc každýho, jo. Když prostě tě to baví fotit, tak jako si to foť, já osobně bych na to nebyl, protože na to nemám ani vybavení, ale když prostě to někoho baví…
Olivie: Počkej, počkej, vybavení… Počkej, teď tě zarazím, to mě zajímá, jak jako vybavení?
Tomáš: No vybavení… No jako ty jseš… ty jseš modelka, jo, nebo něco, ale prostě já kdybych svlík´ tričko, tak to by jim praskly čočky.
Záběr z jiného úhlu.
Tomáš: Já z toho nemám problém, jo, že bych jako si myslel, že jsem ňákej… ňákej jako vychrtlej a že kvůli tomu ženský na mě neletěj, to já neřeším ženský, jo. Já jsem o tom mluvil spíš z toho pohledu, jak se hodím pro komerční ňáký focení aktů, jo.

Tomáš a Olivie vcházejí do dveří učebny na Konzervatoři J. Ježka.
Uvnitř je Jan, manžel Olivie.
Olivie: To jsem zvědavá, hele, cos teda jako vyplodil, protože jako už z toho tejden nespím, jo. Jsem zvědavá, co pro mě máš.
Jan: Pojďte sem, pojďte sem, ono je tady málo místa, musíte se tady s Tomášem srovnat (ukazuje na židle v místnosti).
Tomáš: Jo, ale já si teda to… já si vezmu… já bych si to měl někam strčit, asi do kapsy nejlíp (jde si vzít odněkud zřejmě židli, Olivie s Honzou něco nesrozumitelného říkají).
Jan: Tajdle je pultík, kdyžtak si to můžete dát na ten pultík.
Olivie a Tomáš sedí na židlích, Tomáš drží desky s textem, Honza stojí vedle nich.
Tomáš: Mám v podstatě dvě sloky a refrén.
Olivie: Fajn.
Tomáš: S tím, že ale u některejch míst mám otazníky, protože tam ty dlouhý, krátký…
Olivie: Je to na hodně dlouhý tóny, viď.
Tomáš: To je taková ta melodie… taková lahůdka, no.
Olivie: Můžu se podivat? Já se bojím (zakrývá si oči).
Tomáš: Na text? No vždyť já ti to tady celou dobu už takhle nastavuju, abys viděla.
Olivie: Ne, já se bojím.
Tomáš: Neboj se.
Olivie: Tak můžu? Tak jo, tak jo (kouká do textu). No…
Tomáš: No neříkal bych hop ještě, dokud nedojdeš k refrénu…
Olivie: No, aby mi to vyšlo, počkej… Zář na sídlištích (nejprve čte, pak to i do mikrofonu zazpívá, zpěv přechází do dalšího záběru).
Zář na sídlištích, zas končí den, a ten příští…

Tomáš a Olivie sedí na terase v Mánesu.
Tomáš kýve na režiséra, který sedí naproti, maskérka stříká Olivii sprej do vlasů.
Olivie: Tomáši, mám pro tebe takovou otázku, a nenaštveš se? Já jsem hrozně bezprostřední, víš. Nenaštveš se? Je ti jako mně, jsi stejně starej, a co ženy a ty?
Tomáš: Co se týče jako já a ženy… Hele, já jsem vždycky kvůli ženskejm strašně… jako se nervoval, jo, když jsem byl mladší.
Olivie kýve: Cítím to z tebe.
Tomáš: Když mi bylo ňákejch… když mi bylo ňákejch… no od patnácti jsem to strašně prožíval, a každej někoho měl a já jsem nikoho neměl…
Olivie: Já se tě na to ptám proto, protože můj syn mi tě hrozně v něčem připomíná. Je mu teď patnáct, a ty jsi řek´- v patnácti se mi něco stalo. A já mám strach, jestli nedělám ňákou chybu já, protože on je trošku jako ty, má asi ňákej problém, introvert, uzavřenej, tohle nejde před kameru, nezajímáme ho, furt si někde šušká, furt si někde něco jako telefonuje, takovej, že s náma nekomunikuje…

Tomáš na Václaváku se ptá slečen.

Tomáš: Pardon, dobrý den (slečna jde dál, oslovuje další slečnu a na něco se ptá), hledám náký místo, kde by se dalo ňák jako pobavit dobře.
V podkresu zní Tomášův hlas: Jsem měl takový období, já jsem tomu říkal, že se chodim kapřit, jako seznamovat se…, jako kapřit. Ale kapření se na rozdíl od balení liší tím, že při balení jde o to tu holku sbalit.
Tomáš: A jste z Prahy?
Slečna s bagetou: Ano.
Tomáš: A znáte to… no takže to tu budete znát, mně jde…, mně jde o to…, já jsem teda tady na výletě, dneska a zejtra ještě, a chtěl bych jako tady najít ňáký místo, kde se dá ňák jako pobavit.
Tomáš jde dál, otočí se a vrací.
Tomáš se baví s blondýnou.
Ona: Tak záleží, jakou máte…, jestli chcete tancovat, posedět, jestli chcete, já nevím, si užít nějak jinak…
Tomáš: Tak jinak…, jak říkáte, užít si ňák jinak…, jestli myslíte to, co si myslím, že si myslíte, tak tak jako zrovna ne, jo…
Ona: Jasně… Klub Meloun, tam hrajou česky, Meloun.
Tomáš: Jo, tak to mě zajímá, no a že bysme tam zašli třeba spolu?
Ona: To není dobrý nápad (pousměje se).
Tomáš: Chvátáte, jste říkala…
Ona: No a ani bych neměla zájem, tak se nezlobte, já mám tady schůzku za chviličku.

Olivie a Tomáš v učebně na Konzervatoři J. Ježka.
Olivie se na Tomáše věší.
Olivie: Chci říct na kameru, že mám konečně novýho bráchu, kterýho jsem si adoptovala, protože teď si budu adoptovat i tátu svýho, tak si dávám inzerát na tátu. A ty seš můj nejlepší brácha na světě a já jsem tvoje ségra, viď?
Tomáš: Jo.
Olivie: Jo, tak jo (objímá Tomáše).

Do učebny na Konzervatoři J. Ježka přijdou za Olivií tři Romové a manžel Jan, přitom je kratičký záběr na Olivii a Tomáše, kteří stojí v učebně.

Protagonista Milan s asistentkou Katkou Zochovou a někým dalším stojí u cihlové zdi studia, Tomáš k nim přichází.

---

Profil k filmu na webu České televize

Tomáš (1975) o sobě s oblibou říká, že pochází „z hor“. Na přelomu tisíciletí se však rozhodl „hory“ opustit a přestěhoval se do Prahy, kde se začal intenzivně věnovat psaní písňových textů, především pro zpěváky country a pop music. Sám své vyprávění začal takto: „Já jsem vám přišel povědět takový příběh o tom, jak se z takového malého venkovského telátka, které šlo za svým cílem, postupně stala úplně jiná osobnost.“

Na začátku byl Tomáš plný strachu a věčně se ohlížel na to, co si o něm budou myslet druzí. Postupně se ale této křeče zbavoval a stával se z něj uvolněnější, vnitřně svobodnější člověk. Jak tento přerod vypadal, a kdo a jak mu k němu napomohl, se dozvíte ve filmu. A nejen to: zjistíte třeba také, co je to „kapření“.

• Osobní stránky