Životní příběh Milana pohledem Ivana Vojnára
První vlna účastníků castingu přichází do studia České televize. Zazní hlas režiséra Vojnára: Dobrý den, jste všichni přišli na ten casting?
Účastníci si sedají na židle ke stolkům, mezi nimi i Milan.
Milan jede podél železničních kolejí v červeném autě.
Auto zatroubí, je slyšet štěkot psů. Následně je Milan u nich a krmí je. Pod záběry zní jeho hlas:
Ten…, ten největší, to je jejich táta, to je Rex, ten s tím modrým okem, tenhlenten co se s ním pere, to je jeho syn, to je Kazan, ten chlupatej, to je Bary, a dvě fenky jsou to – Barča a Brita. Je to vlastně máma a táta a tři jejich štěňata.
Milan stojí ve výtahu zády k zrcadlu, v zrcadle je vidět režisér a někteří ze štábu. Starší žena (zřejmě Milanova přítelkyně) řekne: Tak já už jsem to zmáčkla.
Milan: Byl jsem teda zkraje šestýho ledna v nemocnici, bylo mi trošku zle.
Milan bere kbelík, jde chodbou zřejmě nějakého úřadu (soudě podle nástěnek na chodbě) směrem ke své sedící přítelkyni, na kterou je posléze i bližší záběr.
Milan: Kvůli psům jsem musel požádat, aby mě v sobotu pustili, protože neměl kdo mi nakrmit psy.
Milan otevírá dveře svého bytu, vchází dovnitř a mluví:
Tak já to tady mám strašně malinký, takže tady se bude těžko pomalu otáčet, jak se řiká… Pojďte, je to mrňavý, jenom jeden pokojík, takže tady jako… to se těžko pro více lidí dá uvažovat.
Kamera průběžně zabírá věci z bytu, který je přeplněný. Milan ukazuje jednotlivé věci a mluví:
Tam mám takovej…, to jsem měl ještě…, to jsem bydlel před pěti lety mimo ten penzion, takovej krb, elektrický jako to je. Rádia…
No já jsem v těchto letech těch věcí nasbíral hodně, no…, jako mám…, nechtěl jsem to, když jsem se tu stěhoval, někde vyházet, tak to tady je v jednom místě, je toho moc, no, jak se řiká, takový…
No tady mám dokonce…, mám na zahradě psy a tady mám takové psy aspoň doma (záběr na umělé psy), co jsem si jako pořídil, někde na tom jsem byl, na trhu jsem viděl, se mi to líbilo, protože já jsem takový fanda psů jako, pejskař takzvanej. Bylo by mi jako kdybych neměl tu starost asi líp, ale mně je líto těch psů dát to do útulku, protože tam by byli zavření, že.
Během vyprávění protagonistů Petra, Heleny, Anny a Evy před bílým pozadím přišly občas záběry i na Milana.
Milan v bytě drží televizní ovladač.
Ovladač je přigumičkovaný na bloku spolu s propiskou a centrofixy.
Milan: To jsem natočil, ale nevím, jestli je to… jestli je to aktuelní, jestli je to… nebo je to nějaká náhoda, že to něco bylo.
Záběr na televizní obrazovku – chvěje se tam bílé kolečko, je tam datum 25.1.2009, 20:26, následně zase pohled na mluvícího Milana.
Milan: I když já tomu moc nevěřim, nějakým těm ufám nebo mimozemšťanům, ale připadalo mi to, že to je něco úplně jinýho, a asi za dvě hodiny jsem koukal a už tam nebylo nic.
Tady se natáhnu a tady spím (Milan mluví a jde ke gauči), tady spím (směje se, lehá si na gauč) tady spím, tady si pohovím, tady si pohovím, koukám na televizi, a to je jediné, co můžu tady na tom dělat, jako když jsem… když jsem tady na penzionu, ale jinač přes léto bejvám spíš na tý chatě, no, protože tam jsou ty pejskové, tak já je radši… jsem tam s nima, a to…
Objeví se titulek: OD JEDNÉ FIRMY SI NA SPLÁTKY POŘÍDIL KUCHYŇSKÝ ROBOT A DVĚ MATRACE. POZDĚJI OD DALŠÍ FIRMY VIDEOKAMERU. KVŮLI MOZKOVÉ PŘÍHODĚ SE PAK DOSTAL SE SPLÁCENÍM DO SKLUZU. PENÁLE STÁLE NARŮSTAJÍ…
Milan mluví před bílým pozadím:
Do dneška… Od roku 2003, jsem si to koupil a dneska je 2008, dneska mi odtahujou ještě právníci za to, že jsem to opožděně oplatil, stahujou mi bez toho, že bych věděl proč mi to stahujou a aby mi dali jako vůbec vědět, kolik mi… kolik mi mají strhnout.
Milan mluví u sebe v bytě:
Už jsem prožil toho třiatřicátýho roku Hitlera, prožil jsem ostatní, všechno, a jak to vypadá? A jak to dneska vypadá? Že je to horší, než to bylo dříve! Já jsem měl za to, že se dožiju lepších časů, ale ne, ne, nejde to, víc okrádá se, než to bylo dříve, a já už jsem z toho někdy úplně, jak se říká, vyřízenej!
Milan a asistentka Kateřina Zochová si povídají před bílým pozadím.
Milan: Prosím?
Katka: Že bych chtěla slyšet něco trošku hezkýho, něco z jinýho soudku.
Milan: A z čeho?
Katka: No třeba mi vyprávějte, kdy jste se poprvý zamiloval.
Milan: Kdy jsem se zamiloval?
Katka: No…
Milan: No to jsem se zamiloval, a potom, když jsem zjistil tohleto, že se stala taková věc… že vlastně ta moje nevěsta, manželka budoucí, kterou… jsem se dozvěděl před svatbou, že se… že byla taková věc, že vlastně… to se tehdy stalo, ona se vlastně narodila, matka její měla čtrnáct let, ta chodila s brašnou do školy. No ale protože jsem ji měl rád, tak jsme se vzali, měli jsme dítě, kluka i holku… všechno, všechno v pořádku.
Během povídání se Milan objevil sám před cihlovou zdí studia, následně byl opět s Katkou před bílým pozadím.
Záběr na psa na řetězu u misky.
Milan (slyšíme jen jeho hlas): Nech toho, Bary! Mazej, švihej, neposloucháš!
Milan vchází zřejmě do své zahradní chaty, otevírá konzervu, je u něj kočka, dává jí z konzervy krmení, potom chodí po místnosti.
Milan: Stala se taková věc, že těsně jak jsem se oženil, jsem měl sestru, ta měla tři děti, měla ze Slovenska jako manžela, no a moc si tam dobře nežili. A teď měli mít čtvrté dítě, tak šla na nějaké to přerušení toho těhotenství k nějaké, jak se řiká, andělíčkářce, tam se to ňák nepodařilo, odvezli ji do nemocnice…
Na obrazovce se objeví titulek: „DOSTALA MOZKOVOU MRTVICI, OCHRNULA A PO ROCE ZEMŘELA.“
Pohled na fotku zřejmě sestry a švagra, pak pohled na Milana v chatě, pak Milan mluví:
Zůstaly tři děti, aj švagr. Ten, když ona zemřela, tak rád si vypil a jel u rodičů a tam se za rok po smrti sestry, ono mu bylo přes 30, se oběsil a děcka zůstaly samotné. Takže jsem je převzal na sebe, a soudně mi je přiřkli, jako opatrovník, a společně s matkou, která se o ně starala, moje ještě, a i potom, když jsem byl ženatý, tak trochu taky manželka, všichni jsme to společně… se o ty děti postarali, že nemuseli jít do dětského domova.
Za železným plotem je pes, je slyšet nějaké vytí a startování auta.
Milan je v bytě se svou přítelkyní.
Ona: Jo oni natáčej…
Milan: Pojď tady chvíli, sedni si tam na to…
Ona: Jé, dobrý den, baba bezzubá, stoletá…
Milan: No, bezzubá, no právě, dneska už na žádnou krásu nekoukám, já jsem taky… nahoře zuby, na to nemám peníze.
Záběr z jiného úhlu:
Ona : Já ti potom dám kousek salámu, uvař si rejži a máš oběd. Já nebudu, já si namažu chleba.
Milan: …pejskům dávat.
Ona: A jdeš ke psům?
Milan: Ještě k psům, no. Teď musím taky k pejskům.
Milan přichází na jednání do kanceláře k mladému faráři a jeho asistentce.
Asistentka: Dobrý den.
Milan: Já vás zdravím.
Asistentka: Já vás taky.
(podají si ruce)
Objeví se titulek: POZEMEK, NA NĚMŽ PAN SEIDLER CHOVÁ SVÉ PSY, PATŘÍ FARNÍMU ÚŘADU. STÁLE TRVAJÍ PROBLÉMY S LEGALITOU PRONÁJMU. VČERA ODVEZLI POLICISTÉ DVA PSY DO MĚSTSKÉHO ÚTULKU…
Milan: Policie přišla a odvezli mi dva psy.
Farář: Za tím vaším pozemkem máme mateřské centrum, jsou tam malé děti v kočárku, psi tam opakovaně utíkali…
Milan: Tam vůbec ani jednou nebyli!
Farář: Utíkali, je to pravda, já jsem si to ještě minulý týden ověřoval…
Milan: Ne.
Farář: A každé dva měsíce tam utíkají ty psy, na náš pozemek, na naši faru.
Milan: To tvrdíte vy.
Záběr z jiného úhlu:
Milan: Mám já se odsud vystěhovat? Ale kam já bych tu chatu dal? Já ji tam postavím na koleje, nebo ji dám na náměstí, nebo tady před kostel, nebo do penziónu? Vždyť ta chata…, já jsem tam dal poslední peníze, protože jsem si to koupil.
Záběr opět z jiného úhlu.
Farář: My si radši vezmeme nájemníka, který se s námi nebude hádat…
Milan: Ale já se taky nebudu hádat, když nebudete mi dělat takovýhle…
Farář: Zatím se tady s náma hádáte.
Milan: To má být spokojený člověk, když ho… někdo napřed vypne elektriku, pak ještě voda vylitá byla a pak chce vyhodit někoho.
Do toho zní nesrozumitelné překřikování.
Milan: Špatná instalace…
Vojnár (přijde ke stolu): Pane Seidlere, my vás máme na svědomí, my jsme sem přivedli vás k panu faráři a k paní, abychom to konfrontovali, ale dál to nemůžeme…(zřejmě chtěl doříci „řešit“).
Milan: Jestli se něco stane…
Vojnár: Je to zaznamenáno, a divák…
Milan: Já k tomu nemám daleko.
Opět nesrozumitelné překřikování.
Milan mluví před černým pozadím.
Na sobě má triko s hlavou vlčáka a sako.
Milan: To jsem koupil…, zakoupil, protože jsem milovník psů, jak víte určitě, tak jsem si ho zakoupil, jak jsem byl na tržišti.
Já jim tam vozím štanglu salámu a (vzlyká) krmím je tam. Chodím je krmit. A to je… to je pro mě to nejhorší, že…, že je nemám u sebe, protože já ty psy…, to je moje láska.
Krátký Záběr na asistentku Katku Zochovou a Milana, který jí ukazuje nějaké fotoalbum.
Milan s Katkou Zochovou a někým dalším stojí u cihlové zdi studia, protagonista Tomáš k nim přichází.
Profil k filmu na webu České televize
Milan (1933) si přišel na casting postěžovat na lichvářské podmínky úvěrových společností a popsat svůj zápas s nástrahami současného českého kapitalismu. Ať dělá co dělá, spravedlnosti se dovolat nemůže a pořád jen čelí novým a novým útrapám. Někdy už je z toho tak unavený, že přemýšlí o sebevraždě. Na světě ho ale drží jeho milovaní psi, které za žádnou cenu nechce opustit. Zatímco lidé mu podle jeho mínění neustále jen škodí, psi jsou pro něj zdrojem radosti. Dát je do útulku, to by nemohl, nemá na to povahu.
Před lety mu po nešetrném zákroku andělíčkářky tragicky zemřela sestra. Její manžel žal neunesl a brzy na to si sám vzal život. Zůstaly po nich tři malé děti. Pan Milan ani tehdy nesnesl pomyšlení, že by měly jít do sirotčince. Stal se jejich opatrovníkem a vychoval je.