Josef

Životní příběh Josefa pohledem Ivana Vojnára

Josef přichází před bílé pozadí. Začne vyprávět, obraz se po chvíli změní a vyprávění doprovází záběry, kde Josef vychází s jezevčíkem z paneláku a jdou na procházku.
Josef: No tak nevím, čím bych začal, někteří známí říkají, že jsem renesanční člověk, že těch zájmů mám opravdu hodně. Rád bych promluvil o jedné bytosti, která je vlastně na tomhle světě mi nejblíž po lidech, je to můj malý jezevčík, teďka bude mít osm roků, je to fenka…
Na obrazovce se objevuje titulek: LONI V LÉTĚ SE VYPRAVIL SE PSEM NA PROCHÁZKU DO LESA. NA OPUŠTĚNÉM MÍSTĚ PROTI NIM NÁHLE VYRAZIL OBROVSKÝ VLČÁK.
Josef: Ten strach prostě vám nedovolí se pohnout, to je něco, když vám prostě jde o život. Tak vlastně ty dvě sekundy, to trvalo jak půl hodiny a já jsem už se pomalu loučil se životem, říkám – ve dvaadvaceti, to bude hodně blbá smrt, pes mě kousne do krku nebo něco, vlastně každou chvíli jsou v televizi případy, co jsou lidi pokousaní od těch psů a úplně jsem zapomněl v tu chvíli, že tam mám toho malýho jezevčíka. A jak jsem byl v tom lese, tak ten jezevčík, já jsem to viděl všechno zpomaleně, tak tlumeně, a jak jsem tak stál, tak si říkám – to je super, nejdřív zakousne jezevčíka, pak zakousne mě. Jezevčík se tak postavil za ty nožičky, nikdy jsem neviděl, že by to ten jezevčík udělal, prostě bránil svýho páníčka, tak se zapřel těma nožičkama, vycenil ty zoubky, úplně ten hřbet, tak vycenil, a jak se začal štěkat, tak ten vlčák, jak byl rozeběhlý, to jsem opravdu v životě neviděl, prostě se zastavil, zakňučel a utekl pryč.
Během povídání před bílým pozadím jsme občas viděli i jiné záběry – Pepu s jezevčíkem venku na sněhu, potom i detail na psíka.

Josef sedí v jedoucím autě filmařů, psa drží na klíně a vypráví.
Josef: Nevím, jestli si člověk za to může sám, nebo osud, nebo… Mně totiž hodně dlouho trvá, než si najdu nějakýho kamaráda nebo prostě nějakýho člověka. Tak já už jsem se v životě párkrát hodně spálil, tak si na takovýhle věci dávám pozor, takže než se s někým dám do užšího vztahu, tak to trvá… pořád rovně (Josef naviguje řidiče)… tak to trvá delší dobu.

Josef mluví před bílým pozadím.
Josef: Nevyhledávám konflikty, tak vlastně jsem se snažil některý věci řešit prostě dohodou, rozumem, diplomaticky, nehledě na to, že jsem vlastně měl těch zájmů už tehdy hodně, tak prostě jsem se vymykal a jedinci, kteří se vlastně vymykají průměru, se často stávají obětí šikany. Měl jsem rozbitý brýle, měl jsem propíchnutou ruku, bál jsem se chodit domů, bál jsem se chodit do školy, ňáký mlácení bylo, prostě bylo to něco šílenýho, ten, kdo to nezažije, tak vlastně neví, o čem mluvím, bylo to hodně nepříjemný.

Josef sedí na lavičce pod střechou na zastávce.
Na hlavě má klobouk, pod záběry zní jeho hlas.
Josef: Každý správný kluk má vrátit ránu, a podobně, já třeba jsem věřící člověk a nemám rád takové násilí a podobně jo, hodně lidí třeba říkalo, že to byla moje chyba, že když došlo k nějakým situacím, že jsem se měl bránit, někomu natáhnout, nebo tak, prostě řešit.

Pohled na Josefa, jak sedí v jedoucím metru, na hlavě klobouk. Pod záběry zní jeho hlas. Okolo Pepy vidíme spolucestující, posléze přijdou záběry i na jiné cestující v metru, nějaké Asiatky mávají do kamery.
Josef: Kamarád se jmenoval Honza, se to stalo teď před pár dny, já jsem ještě ho z okna viděl, jak někam šel, ještě jsem ho z okna zdravil, jsem mu řikal – nazdar Honzo, mě pozdravil, prostě super člověk, jeden z mála co se se mnou bavil, se mnou se moc lidi nebaví, a já jsem se potom večer dozvěděl, že…, že se prostě utopil. Já jsem tomu nevěřil, jsem si říkal – to neni možný, aby takhle mladej člověk vlastně odešel, že se utopil někde na splavu…
Během vyprávění přijdou i záběry, kdy je Pepa ve vagónu metra skoro sám.

Během vyprávění protagonistů Olivie, Anny, Evy a Václava před bílým pozadím byl vidět v publiku na castingu i Josef. Při vyprávění Petra a Heleny pil brčkem nápoj z krabičky.

Josef je doma, má v náruči psa.
Vojnárův hlas: Můžeme dál?
Josef: Jo, jo, jo, pojďte, tady už máte nachystaný místa.
V obýváku sedí Pepa se psem a jeho rodiče.
Táta: No, sedmá nebo šestá nebo… třída. No tak přišel kluk dom, a ještě byl na základku, a v podstatě s brekem, měl rozbité brýle a ve třídě měli dost takového gaunera jednoho, takovýho rváče a ten ho právě napadl vlastně, a i o ty brýle takhle přišel.
Máma: No já vám to asi řeknu tak. Já jsem od narození neslyšící na obě uši, a mám tím pádem postiženou dceru taky. No na třídní schůzky většinou chodil manžel.
Josef: Já sám za sebe jsem se za tohle styděl, se někomu svěřit, protože jsem si říkal, že je to moje chyba, že si musím pomoct sám, a až hodně, hodně později jsem se dozvěděl, že jsem se už dřív měl někomu svěřit, že to byl ten hlavní problém. Já jsem se prostě styděl sám za to, že jako chlap si s tím nedokážu poradit.
Máma: Co s tím naděláte, no, tak…
Josef: To mi taky řikala kamarádka, co studuje psychologii, nebo studovala, že když třeba někdo trpí šikanou, nebo tak, tak aby vlastně tadyto vůbec snesl, že vlastně má různé ty věci, aby se neuzavřel úplně do sebe. Protože někteří to páchají sebevraždou taky, jsou takové případy. Takže ten člověk si vymyslí ňáký svůj alternativní svět, aby prostě to nějak překonal. A někdo třeba skrz ten oheň. Já třeba teďka ten oheň alternuju na to, že třeba se věnuju hodně tomu focení, protože ten oheň má potenciál, to focení taky, a vlastně když to vezmu kolem, tak i to focení je taky o ohni, třeba když vezmu ten blesk, tak vlastně umělý blesk, taky je to… to je umělý blesk, taky je to výbojka, tak je to vlastně svým způsobem taky oheň, že. A na ten oheň si nikdo nedovolí. Že vlastně ten oheň je… že když někdo jde na ten oheň, tak prostě se spálí (Josef to naznačuje) a ten vlastně… Od tý doby se prostě zajímám o ten oheň, trošku víc.
Mám třeba benzínový zapalovač, si škrtnu a dívám se třeba, já nevím, deset minut do plamenů.
Během Josefova vyprávění jsme viděli i pohledy na jeho mámu – jak přichází do dveří, jak pije z plechovky. Zněl také zvuk harmonia.

Josef fotí na diskotéce.
Prochází, na provaze na krku má klobouk, fotí holky. Tančí tam i Anna Stropnická, kterou též fotí. Následně je muzika tišší, Pepa prochází s foťákem nějakou chodbou, na hlavě má klobouk, otevře dveře zřejmě do svého bytu, sundává klobouk, chodí, odkládá foták, do toho zní jeho hlas.
Josef: Jsem už skoro půl roku bez práce. Ono se tam vlastně, když člověk přijde o tu práci, tak to člověk taky má různé deprese, nebo určitě taky na to musí myslet, jestli si tu práci najde, nemá peníze…

Josef sedí na posteli a mluví. Během vyprávění je vidět fotka nějaké skupinky mladých a další fotky, zřejmě ze zmiňovaných akcí.
Josef: Já už jsem před tím byl zaregistrovaný na líbím se ti.cz a partyplanet.cz. A líbím se ti.cz vlastně dělá párty, to už se jmenuje přímo Líbím se ti live párty, to už je vlastně de facto night life, a to už jsou vlastně seznamovací párty, tam se neměří čas na dny, ale na mejdany, jo. Takže hodně lidí mě už samo osloví, s tím, že chcou fotky. Co se mi i hodně stává, když jsou tam holky s kamarádama, tak ty holky ani moc nechcou, ale ti kamarádi jsou takoví akční. Když řeknu – hoši, tady to by byl dobrej snímek, kdyby slečna byla třeba…, kdyby rozepla to triko, tak slečna třeba nechce, ale tam má třeba šest kamarádů, kteří ochotně prostě už ji rozepnou a tak, jo, a vypadá to hodně dobře, to jsou nejlepší snímky…

Záběry z mobilu Josefova otce: Josef s foťákem, za ním stromy a nápis ZÁBĚR Z OTCOVA MOBILU, následně se tam objeví Josefova sestra, u toho nápis PEPOVA SESTRA MARTA, která kouká na Pepu jak fotí. Záběry na stromy, tekoucí potok.

Josef sedí na posteli a mluví:
Já jsem fotil jednu slečnu, nebo dívku s přítelem, a já jsem měl nápad, že ji nafotím se zbraní, a ještě ňákou inscenovanou fotografii s ručním granátem. Já jsem jí ještě říkal, až to budem fotit, tak ať udělá takový vylekaný výraz, prostě že ruční granát, že jí to tam tak dává. Tak je to vlastně tak z boku focený, jak ona se tak vlastně dívá do toho výstřihu, ten je tak za ní a dává jí tam ten granát, jo. Když se třeba fotí ženský akt, tak vlastně to tělo ženské je vlastně, de facto vlastně béžová barva, to je bílá. Když se vezme třeba ta zbraň, tak to má vlastně takový jednoduchý linie, já to třeba beru z pohledu, aby ne že jako je to brutální, ale aby to dobře vypadalo na těch fotkách. Když ta žena chce třeba ňáký další focení, tak jako se tomu nebráním, ale co se týká toho bližšího vztahu, tak (vrtí hlavou) ne.
Během povídání byl záběr i na fotku, kde na spodní části dívčích hýždí v kalhotkách byly barevné kameny.

Následuje scéna z diskotéky – herečka Anna Stropnická, ztvárňující dívku z diskotéky, má hlavu na stolku a spí, vedle jsou další dva prázdné stolky, slyšíme hluk diskotéky, Pepa sedí naproti Anně, zvedá se s foťákem a odchází. Následuje fotka Anny, jak tančí, a pár dalších fotek – na jedné je skupina mladých, na druhé tančící slečna. Slyšíme cvakání foťáku..

Josef  je s foťákem před černým pozadím.
Josef: Jo, to je dobrá fotka (fotí).
Záběr na asistentku Katku Zochovou před cihlovou zdí ve studiu ČT, pak zase na Pepu před černým pozadím.
Josef: Jak by měla vypadat? No tak tam na vzhledu zas tak nezáleží, je pravda, že třeba co mě zaujme, tak já se třeba první u žen, když třeba jdu fotit nějaké dívky a podobně, tak první se dívám na oči, to mě zaujme jako první.

---

Profil k filmu na webu České televize

Josef (1983) z Bruntálu má zájmů a aktivit opravdu hodně, jeho známí o něm říkají, že je „renesanční člověk“. Věnuje se „masážím, šachům, počítačům, sudoku, jezevčíkům, historii“ a mnohému dalšímu. S úspěchem se účastní televizních soutěží, dělá fotoreportáže na diskotékách a dokonce i fotografuje modelky. Přesto v jeho životě něco chybí. Jeho nejbližší přátelé mu tragicky zemřeli a žena, do které by se mohl opravdově zamilovat, se zatím neobjevila.

Hlavní oporou mu tak je jeho rodina a jeho hladkosrstý jezevčík. Právě o něm přišel do České televize vyprávět, ale zdaleka jen u psa nakonec nezůstalo.

• Osobní stránky