Životní příběh Ingrid pohledem Ivana Vojnára

Ingrid jde zády k divákovi po silnici s velkou kaluží, opodál je vidět hypermarket.

První vlna účastníků castingu přichází do studia České televize. Zazní hlas režiséra Vojnára: Dobrý den, jste všichni přišli na ten casting?
Účastníci si sedají na židle ke stolkům, mezi nimi i Ingrid.

Ingrid vstává ze židle a mluví:
Tak teďka mám jít, ale já opravdu poprvé před kamerou…
Já jsem absolutně nepřipravená, protože jsem první, tak to mám asi pravděpodobně nejtěžší.
Jde před bílé pozadí. Během povídání se objeví vedle hovořící Ingrid i její obraz v kameře.
Ingrid: Těch věcí, co jsem prožila od toho roku 94, kdy jsem se opravdu rozešla se svým bývalým manželem, kdy srdce bylo naprosto volné a on věděl, že se k němu nikdy nevrátím, tak jsem prožila neuvěřitelně těžkých skutečností, složitých, jako že čtyři roky za mnou běhala mafie, byla jsem stále mafií sledovaná…
Ivan Vojnár (jen hlas): Jaká mafie, jaká mafie?
Ingrid: Mafie, to jsou lidi z podsvětí, které si lidé platí, on byl právě součástí toho spolku. V tom spolku byli…
Ivan Vojnár (jen hlas): A to jste před tím nevěděla?
Ingrid: Ne, ne, ne, já jsem to nevěděla, protože…
Ivan Vojnár (jen hlas): A kolik máte spolu dětí?
Ingrid: Tři děti, ale oni už jsou dneska dospělí.
Ivan Vojnár (jen hlas): Jak jste spolu dlouho žili s manželem?
Ingrid: 14 let. První záležitosti problémový se začaly ukazovat už první půlrok…
Ivan Vojnár (jen hlas): Bili jste se, prali jste se?
Ingrid: Ježišmarja, já jsem dostala neuvěřitelně ran!
Černobílá hraná scéna: Herečka Anna Stropnická, hrající mladou Ingrid, jde kolem auta, náhle vystoupí muž a napadne ji, následuje rvačka, žena končí na zemi.
Ingrid (jen hlas): Tak jsem se na to auto jen tak podívala a jen jsem zahlídla ňáký mužský. Ale vůbec by mě nenapadlo, že ty mužský budou čekat na mě.

Ingrid je vidět v publiku během vyprávění příběhů protagonistů Anny, Olivie a Evy před bílým pozadím.

Ingrid v butiku s herečkou Annou Stropnickou.
Anna jako zákaznice vchází do butiku, rozhlíží se, vidí tam Ingrid jako prodavačku, následně si Anna prohlíží různé šaty na ramínkách. Posléze vychází z kabinky v modrých šatech a jde k Ingrid.
Anna: Můžu teda poprosit, že byste mi to zapla?
Ingrid zapíná zip.
Anna: No to já nemám moc na žádnou příležitost.
Ingrid: Neříkejte.
Anna: Se se mnou rozešel přítel, já se tím takhle trošku jako odreagovávám, no.

Ingrid vyndává z kůlny jízdní kolo.
Anna Stropnická jí pomáhá.
Anna: To bylo Vaše kolo?
Ingrid: Tohle bylo kolo naší rodiny.
Černobílá hraná scéna: Anna, hrající mladou Ingrid, sedá na kolo a jede. Následně projíždí po peróně, za ní je vidět název vlakové zastávky Klášterská Lhota. K tomu zní hlas Ingrid:
Vzala jsem kolo a jela jsem na diskotéku. Na té diskotéce jsem poprvé viděla mého budoucího manžela, a on tancoval s takovou jednou hezkou slečnou v bílým a díval se na mě a já říkám – ježišmarja, proč se tak na mě tak dívá, to je pěknej děvkař!

Foto mladé Ingrid, kolem ní jsou 3 muži, jeden ji drží za zápěstí.

Na obrazovce se objevuje titulek:

…PO PATNÁCTI LETECH MANŽELSTVÍ SE DEFINITIVNĚ ROZHODLA MANŽELA OPUSTIT…

Ingrid a Anna Stropnická jsou u kůlny a jízdního kola.
Ingrid: Tak jsem mu řekla, že se s ním rozejdu, že moje cesta v budoucnu je cesta jiná, chci žít ve štěstí a v radosti, chci být spokojená, a že to vedle něho nevidím, a seděla jsem na své posteli ve svém bytě, kde jsme žili se třemi dětmi a on klečel vedle mě na kolenou, klečel (Ingrid pokleká a prosí, Anna přitom drží kolo) a prosil mě, ať zůstanu, ať to nedělám kvůli dětem, že opravdu se změní a že všecko bude jinak a já jsem mu na to řekla – nevěřím ti, slibovals mně tolikrát, za těch 15 let a nikdy jsi to neudělal, dala jsem ti šanci před třema rokama, nebo před dvouma rokama, to jsme řešili přesně tady ty věci, když byl velmi agresivní na mě a násilník. A řekla jsem – už nepovolím, nechci dál, opravdu nechci, chci jinou cestou, jiným životem. A on mi na to řekl… takhle, takhle klečel přede mnou, já jsem takhle seděla, on klečel přede mnou, a říkal – ty svině, já tě zničím!

Ingrid s baterkou ve tmavé garáži chodí, ukazuje a vypráví:
Jdu z auta a najednou v tu chvíli, protože tady byla tma, já jsem akorát viděla světlo ven, tak v tu chvíli mě někdo zatlačil tady do rohu. Tady do toho rohu zatlačil mě na zem a tady mě začali mlátit, začali mně svazovat ruce, nohy. Jak jsem byla svázaná (Ingrid vyjde před garáž, kouká, chvíli pomlčí)… tak jsem se stejně bránila, ale bohužel jsem se neubránila, já jsem jen cítila, jak mně teče krev, a když pak mě zatlačili dolů a byla jsem tam u toho kola, tak prostě v tu chvíli mě napadlo ňáká spásná myšlenka. A ten člověk jeden, ten gauner, na to slyšel a říká – ty máš peníze tady? A já říkám – ne, já je mám doma. Ale on se toho chytnul a šel k tomu druhému, ten stál tady, jenže pak přišli zpátky a pak mě celou narvali do igelitového pytle, začali mě znova svazovat.
Tady odsuď mě nesli oba dva tou úzkou cestou a tady byl kufr a dávali mě do kufru. Jenže já jsem se do toho kufru už nedostala, a najednou, jak jsem spadla na zem, tak slyším švistot. Já jsem se postavila, vyskákala jsem ven z té garáže, a tady jsem strašně řvala o pomoc. Já jsem měla celý obličej černý v modřině, vlasy mě zešedivěly, vlasy jsem měla takhle hrůzou, ty mně stály tři dny, dneska už vím, co to je, když se řekne, že když prožiješ hrůzu, tak ti stojej vlasy hrůzou na hlavě.

Černobílá fotka Ingrid jako dítěte v šátku.
Černobílá fotka mladičké Ingrid – leží v trávě u stromu a jí, vedle sebe má bágl.
Barevná fotka Ingrid v bílém prádle.
Prsty rovnají další fotky:
Portrét za mlada.
Ingrid má bílý dlouhý rukáv a černé šaty a tančí s mužem.
Ingrid: Tady v těch černých šatech jsem se vdávala.

Ingrid mluví, opřená o toaletní stolek, u něj před zrcadlem sedí Anna Stropnická (se kterou si bude Ingrid následně povídat) a nějaká žena jí češe vlasy.
Ingrid: Já jsem měla ráno ujet prvním vlakem pryč, já jsem nespala, nespala jsem celou noc. Táta a brácha nepřišli, protože ti s tou svatbou absolutně nesouhlasili. Večer se v tom domě, kde jsme slavili, všicky opili, a já jsem byla nešťastná, pohádala jsem se s manželem, žádná novomanželská noc nebyla, krásná, láskyplná. Nebylo nic.

Fotka Ingrid s manželem, jak na sebe koukají, ona je v černých šatech.
Fotka mladé Ingrid s manželem, drží se spolu.
Fotka Ingrid vedle manžela.

Anna: Jak můžete jít do takhle pevného svazku vlastně už s pocitem, že s tím nějakým způsobem nesouhlasíte? To přece musí být spontánní a úžasné – a jdu na svatbu!
Ingrid: Jenže za to, že byl ženatý, dostal byt. On na to proto tak velmi tlačil. Já jsem mu slíbila, že si ho vezmu, a já jsem nechtěla ten slib dát zpátky. Nedokázala jsem ten slib dát zpátky.

Ingrid poponáší v butiku malé štafličky.
Anna: Vy jste si ty šaty navrhovala úplně sama, nebo…
Ingrid: No to jsem si navrhla sama, i jsem si je ušila (Ingrid ukazuje Anně ty černé šaty), takhle nějak vypadaly, akorát měly trošku širší sukni.

Protagonistka Olivie a Ingrid si povídají na terase galerie Mánes.
Olivie: Už to je mně nepříjemný, říkat – první manžel. Nevadí, dobře, ale zlámaná očnice, nos, klidně, žebra, to řeknu, kopání v těhotenství…
Ingrid: To je šílený!
Olivie: No, holka, to bylo hodně hustý.
Ingrid: Máš za sebou?
Olivie: Kopání v těhotenství? Já ti toho hajzla vykopu z břicha!
Ingrid: Ne, přímo mě nekopal, ale bylo mu absolutně jedno, že jsem těhotná.
Olivie: Mě kopal před lidma (naznačuje, jako že byl na hlavu).
Ingrid: Hodil na mě vázu, to už bylo potom po těhotenství.
Olivie: To jsi říkala, to je strašný!
Ingrid: V těhotenství po mně hodil kudlu, když jsem si hladila břicho – co to děláš, ty krávo.. No já říkám: to je moje dítě, já si ho hladím… No a nejseš náhodou na hlavu, nejseš cvok?
Olivie: Víš, co on mně řek´? Že to dítě není jeho, že mi ho vykope z břicha. Málem se mu to povedlo.
Ingrid: Zahejbal mně.
Olivie: Jo?
Ingrid: Šla jsem s břichem, šla jsem přesně v šest hodin, jsem šla do obchodu počítat tržby, a on přesně v šest hodin, abych to věděla, a najust, aby mě opravdu… abych já jsem měla nervy na provaze, tak on si tam vedl milenku a v naší posteli spolu šukali, rozumíš?
Olivie: A proč s tebou měl dítě?
Ingrid: No proč… No udělal mně dítě a já jsem si ho nechtěla nechat vzít. No proč si s tebou udělal dítě, že jo?

Ingrid a její synové.
První syn: Co se týče těch věcí kolem mýho táty, já jsem nikdy vlastně o tom moc nevěděl, protože když mi bylo sedm, táta byl zavražděn a mamka mi o tom řekla, nebo já jsem se o tom dozvěděl ňák spontánně, když právě o tom jednou vyprávěla, asi ve třinácti letech bych tak tipoval. Samozřejmě já jsem se s tím vyrovnal, já jsem svýho tátu bral prostě takovýho, jaký je, já jsem ho viděl zase z jiný stránky, prostě pro mě to bylo důležitý, že jsem vlastně měl oba dva rodiče.

Ingrid je v bytě, je s ní nějaká žena, která viditelně prožívá to, o čem Ingrid mluví.
Ingrid: Přišel za mnou do porodu, že jsme měli odvýzt chlapečka domu, a on mně zase strašně vynadal. Já vám to nebudu popisovat, prostě mně neuvěřitelně vynadal, on, musel mě výzt domů, a malinkýho chlapečka. A teď mně nadával v tom autě a já jsem přijela domů. a jak jsem byla vysílená, plakala jsem, a tak dále. Tak jsem spala, byla jsem, vedle sebe miminko, nádhernýho chlapečka, on byl tak krásnej, a prosila jsem strašně, já už nevím co, tenkrát asi ne zeshora energii, to určitě ne, a prosila jsem, aby jsem měla tolik síly, aby jsem toho nově narozenýho chlapečka mohla vychovat, aby jsem měla tolik síly, aby se to prostě stalo, abych ho vychovala, protože jsem tenkrát cítila, že ho nemůže nikdo jinej vychovat. Mý rodiče byli staří, a že jsem tady jedinej já, kdo by mu mohl dát lásku takovou tu normální. (Ingrid mluví dojatě, v slzách, do toho zní harmonium). A v tu chvíli, jak jsem prosila, tak se mně najednou zatočilo něco v hlavě… Počkejte, já se musím prodechnout, jo (Ingrid vydechne, otře si oči). Tak se mi něco zatočilo v hlavě, takový jako kruhy, černobílý, a ty kruhy se tam točily, a najednou se jako… prostě se točily, a od té doby nic nevím. A pak jsem se vrátila zpátky, teď už vím, že jsem se vrátila a najednou se probudím, já jsem nevěděla, jestli spím, nebo nespím, podívala jsem se na chlapečka, krásně spinkal, ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem takhle byla, a najednou přijdu zpátky, a já mám úplně jiný myšlenky! Všecko je jinak! (směje se) Všecko je jinak, jo, najednou vím, že dítě vychovám, já to vím, já to vím, že mu dám lásku, že, že všecko bude dobrý!

Na gauči sedí další dva synové Ingrid.
Druhý syn: Začni.
Třetí syn: Tak já jenom můžu říct, samozřejmě, že jsme to prožívali, protože jsme žili ve společný domácnosti dlouhou dobu, aspoň já jako nejstarší jsem z toho měl asi nejvíc, jsem to nejvíc prožíval. Je pravda, že prostě taťka kolikrát doma mamku bil a prostě byly to nepříjemný situace. My jsme u toho byli a prostě dovedu si představit, že mamka asi zažívala poměrně nepříjemný chvíle s tím. No a potom se rozešli, pak vlastně to pokračovalo tak, jak řiká Šimon, že jsme se střídali, chvíli jsme byli u mámy, chvíli u táty, a takhle ňák jsem pořád pendloval.

Kamera v pohybu snímá hotelovou chodbu, je slyšet zvonění telefonu, kamera snímá restauraci, kde jsou vidět hosté u stolu, číšníci v pohybu. K tomu zní hlas Ingrid.
Ingrid: Když bude velikánská krize a hotel nebude vydělávat, tak ho budu muset prodat. Tady je 400 hotelů, to není v žádným miliónovým městě jak v Praze.
Kamera zabírá Ingrid v kuchyni u sporáku, kde je ještě další kuchařka.
Ingrid: No, já si tady velmi odpočinu, musím říct. To je nejjednodušší práce ze všech prací tady na hotelu, protože tady vyčistíte hlavu. Dneska se nevydělá na hotelu milion, jen tak, jen tak lehce. Takže…
Vojnárův hlas: Máš na tom hotelu dluh pořád?
Ingrid: Jo, jo, mám tady dluh.
Vojnárův hlas: Kolik?
Ingrid: Teď jsem v mínusu, i s klimatizací – 4 a půl milionu.

Ingrid poslouchá v telefonu protagonistu Pavla.

Ingrid a návštěva věznice
Pohled z předního okna auta, jedoucího osvětleným podjezdem.
Následně pohled na Ingrid z profilu u bílé stěny. Ingrid jde, slyšíme kroky, ale vidíme obličej z profilu. Následně se objeví Ingrid a dva její synové, naproti nim do schodů jde policista.
Ingrid: Fotky máme pro něho, to si přál, no a oříšky, sušený ovoce, a cukrovinky…. Klasika, no.
Policista odemyká venkovní vstupní zamřížované dveře.
Ingrid na syny: Máte občanku?
Záběry na vězeňskou kameru za pletivem, na budovu věznice, na ostnatý drát nad plotem, na město.

Následně Ingrid a synové jdou zpět, Ingrid nese knihy.
Ingrid: Bratr vás všechny velmi pozdravuje, napsal vám vzkaz (Ingrid ho hledá). Ach jo, tak…
Černobílé foto Ingrid zřejmě s bratrem z dětství.
Vojnárův hlas: Co ach jo?
Ingrid: No je mně smutno, že jo. Vždycky, když… když jdu tady odsud, tak mně je smutno, prostě to tak je, nechci brečet. Tak tady máte vzkaz: Jsem bratrem Iny, a byl jsem odsouzen soudcem magistrem Kosteleckým na patnáct let nepodmíněně za paragraf 219/1 trestního zákona za to, že jsem… který jsem… co jsem nikdy nespáchal. Celý můj případ byl vykonstruován policií a justicí ČR, na základě jediného podvrženého důkazu, kterým byl otisk dlaně pravé ruky na zadním nárazníku Mercedesu zastřeleného.

Objeví se titulek:

ZA VRAŽDU MANŽELA BYL JEJÍ NEJSTARŠÍ BRATR KAREL ODSOUZEN NA 15 LET.

Následuje pauza.

Ingrid: Trpím za něco, co jsem nespáchal.
Ingrid dává něco režisérovi, v pozadí jsou dva její synové.
Ingrid: To je pro vás (dává foto trumpetisty, u stolu sedí diváci)
Vojnárův hlas: A v jaké byl náladě bratr?
Ingrid: No tak on má vždycky radost, když přijedeme, to se vždycky celej rozzáří!

Ingrid a protagonistka Olivie si povídají na terase galerie Mánes.
Olivie: Ty máš změněný jméno?
Ingrid: No.
Olivie: Křestní?
Ingrid: No.
Olivie: No to ti nevěřím, to kecáš!
Ingrid: No nekecám.
Záběry na Ingrid, jak tančí a vlní se v nějaké restauraci.
Olivie: A kdy ses nechala přejmenovat, a proč?
Ingrid: Ježiš marja, hned posléze, co můj bývalý muž mě nechal zabít.
Olivie : No…
Ingrid: A naštěstí jsem přežila, samozřejmě posléze jsem nemohla vyslovit příjmení. Když jsem ho vyslovila, tak mně bylo zle, já jsem zvracela. Příjmení jsem si vymyslela podle Marii Kallas.
Olivie: Já ani nevím, upřímně, jak se jmenuješ.
Ingrid: Jiř – ina, mně říkali vždycky Ina, Ina mně zůstane, a dám si jméno Ingrid, takže jsem Ingrid.
Olivie: Podobně jako já.
Ingrid: A strašně mě to jméno a příjmení baví (směje se).
Olivie: Že ses okamžitě znova…
Ingrid: Naprosto.
Olivie: Naprosto…
Když pak k nám přišel otčím, tak oni mi v životě neříkali zdrobněle, Olinko, nebo Oli nebo tak. Oni mi řikali zle – Olino, holino, Oliňáku, ongáči, pongáči, prostě strašný jako, hrozně zle, to Olino mi neuměli říct hezky.
Ingrid: Jo, já ti rozumím.
Olivie: A mně odmalinka to jméno… já jsem se v něm necejtila, mně neslušelo, mně i moje kamarádky říkaly – jak že se jmenuješ? Olina? Nám se to nelíbí, my ti budem říkat Dono, a říkaly mi Madonno, a Rito, a Ireno, furt prostě, a já jsem si i vymejšlela, že se jmenuju Káťa, furt jsem lhala, jo. A když jsem teda přišla do Prahy a podruhý jsem se vdala s Honzíkem Žižkou, tak on mi řek´: hele, Olga Žižková (když si mě vzal), je hezký. Já říkám: já si na to možná zvyknu, ale všude na cédéčku chci mít pseudonym, jako Darinka Rolincová má Dara, chci mít Olinda. A Honzík řek´: tak to ne, víš co, já tě nechám přejmenovat. A já říkám: kecáš…
Ingrid: To byla jakási závislost.
Olivie: A manžel vzal kalendář a našel jméno Olivie. A já jsem se začala cejtit… A dřív – jak se jmenujete? Žižková. A křestním? Olga. A dneska – jak se jmenujete? Olivie Žižková! Víš co, to „Olivie“ prostě úplně křičim!

Ingrid a protagonista Pavel si telefonují.
Nejprve jsou vidět v záběru oba, potom i jednotlivě. Následně Pavel sedí na posteli ve svém rozestavěném domě a mluví. Pak je občas pohled na Ingrid, občas na Pavla, občas na oba.
Pavel: Ty mi říkáš o odpuštění… Odpouštěj…, já nevím, prostě jsem typ člověka…, podle mě odpouštěj akorát slabí lidé, když ti to řeknu takhle.
Ingrid: Ty hryžeš tu svoji partnerku, kterou zároveň miluješ. Ty ji miluješ, ty bez ní nemůžeš být a zároveň jí neskutečně ubližuješ tím, co říkáš!
Pavel: Helenka, Helenka není nemocná kvůli tomu, že já jsem vedle ní, že já bych jí nějak bral energii, to v žádným případě není pravda. Umím lidem odebrat energii…
Ingrid: Ty jseš ten žralok!
Pavel: Moc si s Helenkou přeju mít naší malou princezničku. Helenka mi řekla – ne, ne, ne, nemůžu mít děti, prostě měly by takovou a takovou genetickou informaci, to já si nemůžu dovolit abych jim to předala, i když…
Takže budu bojovat o to, aby ňákym stylem bylo zmrazeno vajíčko, už se na tom nějak pracuje prostě a došlo k umělému oplodnění s tím, že někdo nám to miminko donosí.
Vojnár bere od Pavla telefon a říká do něj „Ingrid…“

Ingrid stojí před kuchyňskou linkou.
Za ní je ta žena, která byla už i v předešlých záběrech..
Vojnárův hlas: Nerozumí… co říká…
Ingrid: Tak počkejte, já to řeknu.
Vojnárův hlas: Tak to řekněte.
Ingrid: Já to řeknu, zkráceně, jo.

Ingrid zjistí, že má od něčeho bílého ušpiněný rukáv, očistí si ho, přitom řiká: co je, co to mám. Pak udělá pár kroků.

Ingrid: Co je ve mně špatnýho… já to řeknu jednou větou. Nedosáhla jsem osvícení a jsem z toho smutná a unavená.

Zní harmonium. Vidíme černobílé foto Ingrid s manželem (asi svatební), potom barevné foto jejího zmláceného obličeje z minulosti.

Ingrid: Domnívám se… Jakoukoli práci, ne chirurga a tak dále, ale jakoukoli práci, kde přemýšlíte a kde myslíte nebo kde menežujete a tak dále, tak bych dělala dobře. Ale u mě sama za sebe říkám – měla jsem dosáhnout čistého srdce a čisté mysli, a to se mně nepodařilo. To znamená, že to, co máte tady v srdci a cítíte, tak ještě tak dokonale nedokážete analyzovat myslí, rozumem. A tam já nemám harmonii, tam… tam to nemám v souladu, v souznění.

Ingrid a Anna Stropnická sedí u kuchyňské linky s barem.
Anna je na barové stoličce, Ingrid před ní na židli.
Ingrid: Ono je velmi krásný mluvit spisovně, mně se to líbí. Právě, že po tom Šimonovi mně najednou přišlo zeshora, že jsem z ničeho nic mluvila spisovně. To je jako, někdo odletí nahoru a příjde a mluví anglicky, že jo. A když jsem to vypověděla a vypsala, tak já se najednou cítím uvolněnější, je mi lépe, víc se směju, necítím se tak upjatá ve vobličeji, prostě to tam ve mně bylo, ač to tam bylo tolik let, tak já jsem to ze sebe dostala. Ale já jsem to dostala v té linii, protože jsem to nikomu nikdy nevyprávěla celý, vždycky jsem to vyprávěla jen po ňákejch sekvencích, anebo kamarádce – poslouchej, tajto se mi jednou stalo, anebo kamarádovi – hele, tajto se mi stalo… Ale já jsem to teď celý vypověděla a to je neskutečně ulevující.
Anna něco jí, Ingrid si vatovým kolečkem otírá čelo a víčka. Do toho zní harmonium, ale jiná melodie.


Profil k filmu na webu České televize

Ingrid (1956) v Praze úspěšně provozuje rodinný hotel a butik s dámskou konfekcí, volný čas věnuje meditacím, studiu východní spirituality a svým třem synům. Na Kavčí hory přišla vyprávět příběh, který většina z nás zná pouze z amerických thrillerů. Objevuje se v něm násilí, fyzické i psychické týrání, pronásledování mafií a nakonec i vražda. Zavražděným byl její manžel, vrahem – alespoň podle policie a posléze i podle soudu – její bratr.

Ingrid musela ve svém životě čelit mnoha obtížným situacím, žádná z nich ji ale nezlomila. Po všem, co prožila, stále zůstává optimistická a činorodá. Na otázku, co má ráda, odpovídá takto: „Dobré jídlo, sport, děti, zdraví, veselost, humor, úspěch, sluníčko, přírodu.“

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..