Životní příběh Evy pohledem Ivana Vojnára

Eva se tváří zamyšleně.
Nejprve zní její hlas jen v podkresu, následně spolu sedí Eva a asistentka Katka Zochová u pódia a povídají si.
Eva: Když se člověk nad tím zamyslí, asi to dělám kvůli svému muži, protože mě doma trošku přehlíží jako (zasměje se). Ne že by mě přehlížel, jako že by se se mnou vůbec nebavil, ale po těch letech, co se mnou je… Teď jsme to počítali, tak se známe 23 let.
Katka: A myslíš, že je to těma rokama?
Eva: Hm, člověk zevšední. Partnerovi. Myslíš, že ne?
Katka: Nevím, já ještě nemám tu zkušenost. (smích obou)

Eva doma v kuchyni představuje své dcery. Její manžel něco dělá u kuchyňské linky.
Eva: Tohle je Liduška, tohle je Maruška. (nejmladší dcery v dětském věku)
Přijde další dcera (ve věku cca 20 let), pozdraví.
Eva: Tohle je naše nejstarší.
Eva: Tohle jsou naše dvě další, další várka, ty spolu bydlej na pokoji, Bětuška, Olinka. (prostřední dcery ve věku cca kolem 15 let)
Vojnár: Vy jste si je popletla. To se vám stává často?
Eva: Jo.
Vojnár: To je Bětuška.
Bětka: To je úplně normální
Eva: To je normální.
Objeví se další dcera a představí se: Já jsem Jiřina.
Vojnár: A co vy děláte?
Jiřina: Já? Já studuji na gymnáziu 4. ročník a budu maturovat letos.

Protagonistka Olivie a Eva s dcerami Bětkou a Olinou spolu sedí v restauraci u nápojů.
Eva čte zřejmě z deníku Olivie.
Eva: Jednoho dne mě vyzvedla ze školky po dlouhé době matka a náhodou jsme se potkaly s tátou…
Kdo tě vyzvedával normálně? Když po dlouhé době matka?
Olivie: Sousedi, známí, kamarádi mý maminky.

Eva mluví před bílým pozadím:
Moje maminka i pracovala v zemědělským družstvu a když měla čas, tak chodila pomáhat mému otci, který měl takovou vesnickou prodejnu. Byl vedoucí prodejny, a de facto z toho až teď po mnoha letech vypadlo, že když měla čas, tak mu chodila pomáhat. A já říkám – a kdys byla vlastně se mnou? Byla jsem opuštěná a dost dlouho…
Vojnárův hlas: V tom druhém životě?
Eva: …jsem se hledala, než jsem vůbec našla ňákou identitu. Dokonce jsem se jako dítě i zakoktávala, a moje jediná radost byly nakonec knížky. A v tom druhém životě, abych se vyrovnala s tím, že nemůžu bejt pořád s manželem, tak mi to také chvilku trvalo. Prostě měla jsem radost, že mám zpřízněnou duši a chtěla jsem s ním být pořád. A potom to, že jsem si uvědomila, že se na něj nesmím tolik vázat, že musím dát víc svobody jemu, a i sobě, no.

Eva v letních šatech na ulici.
Má knihu, klobouk a taškou. Je u zábradlí zřejmě v Praze na Florenci u autobusového nádraží. Pod záběry zní její hlas, později mluví před bílým pozadím, pak je znovu na ulici a záběry podmalovává její hlas.
Eva: Jsem dělala družinářku a tam měli zajímavý dotazník, prostě dělali jako legrační dotazník a tam se lidí ptali, co maj nejradši. A já jsem odpověděla, že nejradši milování a jídlo. Tak s jídlem to nesmím přehánět, protože už mám… je mi přes čtyřicet let, a ty erotické sny… Třeba právě proto mám těch šest dětí (směje se). Že pořád ještě mám sny. A když jsem ty sny začala ztrácet, tak mně svět hrozně zešednul.

Já jsem deset let si vůbec neuvědomovala, že by někdo vůbec byl… jak bych to řekla… že by se mému muži vyrovnal. Že většina chlapů mu nedosahuje ani po kotníky,

U Evy doma vidíme dceru Jiřinu, dvě nejmenší dcery, manžela.
Manžel: Ne, já si nemyslím, že by kamera byla to vhodné, kam by se měl člověk uchylovat, když se potřebuje vypovídat. To nebude úplně to ideální, aspoň podle mého soudu.
Dcera Jiřina: Když mi bylo asi deset, dvanáct, tak jsem měla problémy, nevím, jestli se tomu dá říct zlo, ale pro mě to bylo zlo. Měla jsem v podstatě psychické problémy, protože… no v podstatě projevovalo se to tak, že jsem měla nutkání něco dělat víckrát, nebyla jsem se sebou spokojená, a pořád jsem opakovala ty samé věci, i když to byla naprostá blbost, nesmysl. A to pro mě bylo hodně těžký, no. Asi v deseti to mohlo začít, no… A musela jsem chodit k psychiatrovi a léčili jsme to i prášky, takže… No vždycky jsem z jeho návštěvy cítila jako obrovskou úlevu. Jsem k němu chodila hrozně ráda, protože to pro mě bylo něco krásnýho, mu to říct, jako…
Leckdy máme problém držet jako rodina, protože jak nás je moc, tak máme prostě problém se sejít a třeba i mluvit spolu o tom, jak se cítíme, a tak. A takový ty nejzákladnější potřeby dítěte… Že je to těžký, udržovat v takhle velký rodině.
Během povídání jsou i záběry na nejstarší dceru, dceru Jiřinu a dvě nejmladší dcery.

Protagonistka Olivie a Eva s dcerami Olinou a Bětkou spolu sedí v kavárně.
Eva kouká do deníku Olivie.
Dcery: Čti, něco zajímavýho.
Eva: Barovou kapelu… Hm, tak už vidím, jak vás strkám do barový kapely, holky.
Bětka: Ty bys nás strčila někam jinam.
Eva: No to bych vás teda nestrčila.
Olina: Čti něco.
Eva: Malá hospoda…
Olina se ptá Olivie: A co vlastně dělala Vaše maminka? Jako práci nějakou?
Olivie: Prodavačka, celej život.
Olina: A váš tatínek?
Olivie: Táta dělal celej život malíře pokojů.
Olina na Evu: Přečti to nahlas, já to chci taky slyšet.
Eva s Bětkou koukají do deníku.
Bětka: Mami, tady.
Eva: Kapelník byl o hodně let starší než já, tedy zase můj oidipovský komplex, o ničem vážném jsem ale neuvažovala, byla to pouze výplň mého tehdy prázdného a hodně smutného života.

Olivie v restauraci zpívá do mikrofonu. V restauraci sedí lidé, mezi nimi i maminka Olivie, manžel Evy a jedna z jejích dcer. 

Eva je doma v kuchyni s dcerami Olinou a Bětkou.
Eva k Bětce: Ty se jdi rozehrát.
Olina: Já se mám taky rozehrát?
Eva: Jo, jo, taky.
Bětka na Evu: Nejseš blázen?
Eva: Zatím si dejte odchod, my připravíme jídlo.

Eva dává salám na talíř, připravuje obloženou mísu. Její manžel je u kuchyňské linky a něco nesrozumitelného k tomu říká.
Eva: Naše největší neshoda bylo o těch 70 tisíc do tý…, do tý, tý…, kdy jsem se já vzepřela, že ne, do firmy to vložit mně přišlo, že to je škoda peněz, no, že bych radši plot.
Manžel: Ano, o finančních věcech spíš rozhoduju já, to je potřeba říci.
Eva: A o tom, co se bude vařit a jíst, určitě já.
Eva nese manželovi ochutnat salám a mluví: Ten uzený je lepší. Pojď to ochutnat (manžel nechce)… Já musim krmit někoho jinýho.

Záběry na rodinnou večeři, pohled na všechny u stolu. Zní věta „je jinej, světlejší…“. Eva nandavá jídlo z hrnce, Bětka se ošklíbá, někdo řekne: Bětka jí jen zrní. Bětka na to: No jasně. Zní harmonium.

Eva s asistentkou Katkou Zochovou si povídají u pódia.
Eva: Hraje moc dobře na flétnu, ale …
Katka: Ty jsi mi říkala, že jsi s ní někdy měla třeba ještě takový…
Eva: No, takže když… když se dostane do afektu, tak je schopná mě uhodit, no.
Takže když podruhý teda jsem ji viděla bez ponožek, a to mrzlo docela, ňákejch mínus deset, tak…, tak jsem se neudržela, i když jsme se, manžel mi říkal – prosim tě, nech ji bejt, vyhejbej se jí, a to…, tak jsem se neudržela a říkám – prosím tě, co blbneš, zastav se, vem si ty ponožky…, no, tak mě praštila jednu takhle mezi oči, 14 dní mě bolela tahleta kost. A tatínek místo toho, aby…, aby si jí, jak bych to řekla…, on řiká – no přece ji neztluču, vždyť by na mě poslala sociálku. A já mu…, snažím se mu vysvětlit, že ji nemusí ztlouct do němoty, ale že by jí měl se snažit svojí autoritou ukáznit.

Eva jde ve větru polní cestou kolem stromů.
Eva: Manžel asi měl taky trochu starosti v práci, takže se on stáhnul k televizi, mně zůstaly děti, a když přišel z práce v těch půl pátý utahanej, a měl všeho plný zuby, tak…, tak se věnoval dětem, snažil se mi pomoct, a já místo toho, abych to chápala jako klad, že se chce těm dětem věnovat, tak…, tak jsem ho možná nevhodně popichovala, nebo spíš snažila jsem se ho mít pro sebe, a nějak jsme se tehdy rozhádali a celý se to pak vleklo i dál.
Ú, fuj, kapky!
Rozprší se.

Eva jde polní cestou.
Zní harmonium.
Eva: Asi jsem víc samostatná a asi jsem se trošku víc osamostatnila od svého muže, jak jsem byla mnoho let na mateřské, tak jsem se dostala do takový izolace, a taky jsem měla víc času něco číst…
Eva kráčí cestou dál.


Profil k filmu na webu České televize

Eva (1964) žije nedaleko Nového Města nad  Metují spolu se svým manželem a šesti dcerami. Svou rodinu má nesmírně ráda, je na ni pevně vázaná, ale někdy je z ní už trochu unavená. Věčně musí věnovat dětem pozornost, věčně se musí zabývat jejich problémy, věčně je kolem ní nějaký ruch. Proto také přijela do televize: „Málokdy člověk může mluvit to, co chce mluvit. Málokdy jsou ho ostatní ochotni vyslechnout. Tak proto jsem vážila těch sto padesát kilometrů a proto jsem tady.“

Paní Eva nepřichází s žádným srdcervoucím, osudovým příběhem, ale její zpověď přesto ohromuje svou bezpodmínečnou upřímností. Na otázku, jaké sny se jí zdávají, odpověděla, že erotické. A  ihned k tomu dodala: „Možná právě proto mám těch šest dětí.“

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..