Anna

Životní příběh Anny pohledem Ivana Vojnára

Anna třikrát klepne do stolní lampy – s každým klepnutím přibyde o něco více světla.

První vlna účastníků castingu přichází do studia České televize. Zazní hlas režiséra Vojnára: Dobrý den, jste všichni přišli na ten casting?
Účastníci si sedají na židle ke stolkům, mezi nimi je i Anna.

Anna prochází mezi stromy.
V dáli je vidět řeka, kamera snímá Annu zezadu, do toho zní harmonium.
Anna: No bylo to tady. Tak jsem prošla se až tam (ukazuje), no a to jeho tělo bylo pod tou skálou právě.

Anna přichází před bílé pozadí ve studiu.
Hlas kohosi ze štábu: Trošičku blíž musíte, prosím.
Anna: Blíž?
Hlas: Blíž k nám.
Anna: Tady, na značku?
Hlas: Ano… (zní mumlání, z něhož je zřejmé, že Anna stojí správně).
Anna začne vyprávět: Už několik let sleduju můj život a zjistila jsem, že všechny důležité věci, které se dějí v mém životě, se odehrávají na podzim. Pochádzam ze stredoslovenského kraja, z Bánskej Bystrice. Pracovala som v takovom kulturnom zariadiení, ktoré potrilo pod krajsků správu ZNB. Tam som robila ako vedůcu a zároveň barmanku.

Na obrazovku přijíždí titulek:

JEDNOU PŘIJELI TŘI MUŽI Z MINISTERSTVA VNITRA Z PRAHY. PO PŮLNOCI JI POZVALI KE SVÉMU STOLU…

Herečka Anička Stropnická v černobílých hraných záběrech ztvárňuje mladou protagonistku Annu. Otevírá dveře, svléká si sako, je v podprsence, pudruje si obličej, potom jde na bar a prázdnou restaurací prochází dozadu ke stolu, kde sedí muži. Pod těmito záběry zní hlas Anny, která posléze mluví i před bílým pozadím:
A bol tam muž ktorý, ako, mi padol do oka. Teraz ako zjistím, či je slobodný, alebo ženatý? Prosím vás pekně, mužem sa vás opýtať, čo na to vaša manželka hovorí, keď vy takto chodíte treba na týždeň na služobné cesty? Nežiárli na vás? A on ostal taký smutný, predtím bol velmi veselý – víte, právě dnes je výročí smrti mé manželky. No tak jsem řekla – no moc toho lituju, ale v mojom srdiečku sem pocítila takovů radost, hovorím, to je supr, to je supr, tak zkúsim. Pak sme ako se setkávali, on velmi často jezdil do Bánské Bystrice, tam lítal letadlem, protože měl možnost, a pak na podzim jsme se vzali.

Anička Stropnická, znázorňující v černobílé hrané scéně mladou protagonistku Annu, si hraje s rukama, s prsty, je v černém dlouhém rukávu.
Následuje pohled na starší fotky Anny, na jedné má černé šaty na ramínka.
Anna : Takhle jsem vypadala, když jsem se s ním seznámila.
Vojnárův hlas: To jste pracovala v tom baru?
Anna: Ano.

Anna mluví před bílým pozadím. Během vyprávění přichází i záběry na ruku Anny s kapesníkem. Kamera také snímá pohled na Annu přes štáb.
Anna: Měli jsme nádherné manželství a žili jsme spolu do roku 89. Přišel podzim, bylo to okolo 20. oktobra. Mala som sen, a mně sa ako sny plnia a viem si prevažně skoro každý muj sen vysvetlit, co to znamená.
S manželom sme stáli na jedné krásné zelené lúke a na konci v tej lůke bol jehličnatý les, ale před tým lesem bola veliká hustá mlha. A stáli jsme tak naproti sobě, trebás ako je tá zeď (ukazuje vzdálenost) a dívali jsme se upřeně na sebe. Na té luke. Ale vůbec jsme jako na sebe nic nehovořili, ale viděla jsem z jeho očí že tu lásku. Velká láska jako byla v těch jeho očích. No a jak jsme se tak na sebe dívali, zrazu sa otočil odo mě (Anna se otáčí) bez slova a odcházel pomalu do té mlhy a tam sa stratil (Anně se chvěje v závěru hlas).

Objeví se titulek:

„BRZY JSEM DOSTALA ODPOVĚĎ NA TEN SEN. TEN SEN ZNAMENAL KONEC NAŠEHO MANŽELSTVÍ,“ ZA NĚKOLIK DNÍ…

Anna sedí doma v kuchyni u stolu se šálkem a povídá:
Aj to bylo tak, že on se díval dlouho na televizi v obýváku a tam byly balkónové dveře. No a teďko on na chvíli jako usnul a na sedačce, a teďkon měl sen, že ty dveře, ty se otevřely na balkón a tam vstoupila jeho bývalá manželka, do těch dveří. No a já řikám – no a co ti řikala? A on řiká – právě že nic neřikala, jenom mi ukazovala takhle rukou, abysem šel za ní. No a já mu řikám – prosim tě, to je jenom sen, to nic neznamená. A on řiká – ale víš, včera bylo výročí smrti a já jsem na to zapomenul. On mi řiká – ale ty umíš vykládat sny, řekni mi, co to znamená. A já jsem mu lhala.

V ložnici vidíme na posteli dva polštářky, nad postelí zrcadlo.

Následně jde Anna cestou mezi zahrádkami, jde dál, dojde k dřevěnému zábradlí z kůlů.
Anna: Tak tady to bylo.

Černobílá fotka manžela, opřeného o zábradlíčko venkovní kavárny.

Pohled na silnici z předního okna jedoucího auta. Zní harmonium. Hlas Anny. Během povídání se záběry změní a jsme u Anny doma, ona povídá:
No tak jsem přišla klidně domů, a on nikde. A to bylo asi tak půl dvanácté. No a říkám si: tak toto teda není v pořádku. Už jsem zase byla taková nervózní, říkám si: tak do dvanácté budu čekat, o poslední metro když půjde, tak snad se objeví. Čekala jsem do půl jedné – nic, dvě hodiny – nic, no a už pak lehla jsem si, no a já se dávám do alfa stavu, když něco chci vědět. No a já jsem tam jako něco viděla, ale to víte, neberte jako že jsem nějaká prostě ta bosorka, nebo jak se tomu řiká, ale prostě já mám asi tak vyvinutou fantazii, že ta moje fantazie zapracovala a já jsem ho viděla v Bohnicích, jak vystoupil z autobusu a někdo ho zezadu napadnul, rozbil mu hlavu a on padnul, no a odtáhli ho za takový keř. Já jsem ho tak viděla, že není ještě mrtvý, ale jako v bezvědomí že je.

Pohled na dálnici z předního okna jedoucího auta, zní harmonium, potom hlas Anny. Následně jsme zase u ní v bytě, ke konci povídání opět na dálnici, tentokrát v mlze.
Anna: Znovu měla jsem sen. A zdálo se mi, že zas stál ve dveřích a plechovku s pomerančovým džusem měl v ruce. No a šel jako ke mně, ale to byl sen, a teďkon jak se otevírá džus jako na dvou stranách, tak že byly tam ty dirky a… a on šel ke mně s tím džusem a začal mi kapat po kapkách na peri, jak jsem spala. No a teďkon já jsem vyskočila, já jsem to olízla, ale já jsem takové hořké cítila, už jsem byla vzhůru. A úplně tak šíleně hořké bylo. Podívám se na hodiny, přesně 2 hodiny 30 minut bylo. A já si říkám – tak, to byla poslední jeho myšlenka na mě, takže jsem si to vysvětlila, ten sen, že se přišel jako se mnou rozloučit a že teďkon umírá.

Anna stoupá do svahu a mluví:
No vtedy to nebylo ještě takhle zarostlé, tak to je už 20 let… (vystoupá na svah). Tak jo, přesně tady to bylo, tady ležel. Já jsem chtěla ho identifikovat (záběr na obličej Anny) a oni mi to neumožnili, či že nikdo ho neviděl jako mrtvého.
Vojnárův hlas: Pak vás sem přivezli na to místo?
Anna: Pak jsem jich požádala a asi za týden jsem zjistila, že kdo tady byl jako ho identifikovat, který policajt, tak ten policajt přišel se mnou, protože jsem se dožadovala, že chcem vědět přesně to místo už kvůli tomu, že jsem si chtěla ověřit, zda opravdu ta moje intuice dobře funguje.
Zní harmonium.
Anna: Přesně na té fotografii tak ležel, jak jsem si ho já představovala. Ruku měl tak (nataženou) a takhle ležel, měl jenom hlavu vzadu rozbitou, tak jsem si představovala, že ho sem přivezli autem, tady byl zavražděný a pak ho odtáhli za ruce a ty nohy a jak tahali, tak akorát měl…, na kalhotech měl oděrky jako od kamení, víte, od takového jako štěrku. Sebevraždu něm, to… to se vylučuje, protože my jsme měli nádherné manželství. Já prostě si myslím, že nebyl pohodlný pro někoho. On toho moc věděl, protože pracoval na tých trestných činoch policajtů vysoce postavených, inspekce ministerstva vnitra, no a potřebovali ho asi umlčet.
Během povídání pohled na řeku, foto muže, jak se baví s nějakými pány.

Anna sedí u stolu ve svém bytě.
Anna: (směje se) Je to zajímavé, že? A já vám nelžu, já vám říkám jenom prostě skutečnou pravdu. 7. listopadu bude 20 let, ano, ano, dvacáté výročí smrti manžela. Pořád to stejně bolí. Já jsem si nenechala po manželovi absolutně nic, jedinej jeden hrneček (postaví ho na stůl), ten ještě pořád mám.
Jsou zlý lidi a jsou hodný lidi. Já si myslím, že víc je tých dobrých.
Během povídání jsme viděli i černobílé záběry Anny Stropnické, která ztvárňovala mladou Annu Ambrožovou – nejprve v bílém saku, pak v černých šatech na ramínka, jak si sedá ke stolu před sklenici od piva.
Viděli jsme také Annu Ambrožovou, jak se pohybuje po bytě, fotky na stole, na nichž byl manžel Anny s nějakými pány, a záběr na obraz letících labutí.

Anna před černým pozadím.
Vojnárův hlas: Setkáváte se někdy se zlými lidmi?
Anna: To taky, ale tým zlým lidem se vyhýbám. Jako náhle zjistím prostě, že… a já to zjistim hodně rýchlo, protože já mám tu dobrou intuici, takže velmi rychle odhalím člověka… 

---

Profil k filmu na webu České televize

Anna (1942) pochází ze Slovenska, ale již řadu let žije v Praze, kam přišla za svým manželem. V jejím životě se podle jejích vlastních slov všechny důležité věci vždy odehrávaly na podzim. Právě na podzim se také seznámila se svým mužem. Seděl s přáteli v podniku, kde pracovala jako barmanka, a v pozdní hodinu ji vyzval, aby si přisedla k jejich stolu. Z rozhovoru mezi hostem a servírkou se zrodila láska a paní Anna se zanedlouho stěhovala do Čech. Po svatbě si našla práci v jednom pražském baru a užívala si – jak sama říká – „krásného manželství“.

To však ještě netušila, co jí čeká na podzim roku 1989. V době, kdy lidé vešli do ulic a radostně vítali svobodu, revoluční povyk příliš nevnímala. Sama totiž prožívala zcela jiné, mnohem osobnější drama. Drama s detektivní zápletkou, v níž se sny prolínají se skutečností. Drama, v němž do láskyplného vztahu dvou lidí ničivě vstupuje vysoká zákulisní politika. Drama s nedobrým koncem, se kterým se jí ani po dvaceti letech nedaří zcela smířit.