Václav se prochází po svém bytě, řekne „Tady bydlíme“. Následně sedí na gauči a mluví.
Ivan Vojnár (jen hlas): Jaký to bylo, když tatínek říkal, že maminka vám utekla?
Václav: No tak my jako děti jsme to moc nebrali, protože my jsme spíš byly takový ty chudý děti ulice v Praze, takže my jsme ráno utekli ven, v osm, v devět ráno, a ani na oběd jsme nešli a večer jsme se vrátili. Takže my jsme ňák nepozorovali, že ta maminka by nám chyběla.
Záběr na černobílou fotku, která leží na gauči vedle sedícího Václava.
Ivan Vojnár (jen hlas): Už je vám líp, ne?
Václav: No není, vždyť hicuju normálně.
Ivan Vojnár (jen hlas): A proč?
Václav: Já nevím, koukejte, já mám mokrý ruce úplně, když vidím ty krásný ženský.
Ivan Vojnár se směje s Katkou Zochovou a Galinu Šustovou ze štábu, jejich smích a štěbetání je slyšet i v dalším povídání Václava:
Mně se líběj jenom holky ty nejkrásnější. A když mně řeknou čtyřicet, tak já jim řeknu, že mi je pětatřicet, nebo třiatřicet, viď. Takže to trošku zneužívám, tak, že si těch deset let vždycky uberu. A ty holky vždycky, mladý, mi říkaj – no, my jsme měly starší pány, my dneska ty mladý kluky moc nemusíme, protože ono si… ono si… ono se není o čem s nima povídat, a za druhý – oni nám prej nekoupěj ani čaj, nic. A takže radši dneska všechny ty mladý holky, co mám vyzkoušený, prostě radši ty starší pánové.