Tomáš sedí ve svém pokoji na posteli a mluví:
Jak vypadala? Fotku bohužel nemám, abych vám ukázal, ale… ale… (6 sekund ticha) byl to člověk, kterej hodně… (dlouhé ticho). Kouzlo.
Černobílá hraná retro scéna: Herečka Anna Stropnická, ztvárňující Šárku z Vinohrad a Tomáš jdou pomalu lesem kolem potoka. K tomu zní Tomášův hlas. Během vyprávění přijdou i detailní záběry na obličej Anny. V závěru Anna projde zezadu kolem Tomáše.
Tomáš:
Šárka, to byl strašně rozporuplnej člověk, a takovým zvláštním způsobem se v ní snoubila realita a fikce. Kolikrát těm věcem, který mi řikala, člověk nemoh věřit, protože byly tak strašně neuvěřitelný, a tak strašně divný, že nad tím zůstával rozum stát… Jednou jsem ji konfrontoval s tím, že mi vykládala o tom, jak prostě pohřbila babičku, ale z dalšího rozhovoru vyšlo najevo, že babička ještě žije. A když jsem jí tohleto řek´, tak ona mi potom udělala strašnou scénu v obchodě, lidi se otáčeli… A hodně často měla taky stavy, kdy prostě na ní najednou pad smutek, a prosila mě, ať u ní zůstanu, ať od ní neodcházim, byla najednou ve strašný depresi, a nebyla k utišení.
Tomáš sedí v pokoji na posteli a mluví:
To jsme jako řešili pohled vůbec jako na život, pohled na víru a na takovýhle věci, a ona mi řekla: Ale já nechci slyšet prostě fráze, který ty mi tu řikáš. Já chci slyšet to, co ty si opravdu myslíš. A já v ten moment… nebo to byl ten moment, kterej… kdy já jsem si uvědomil, že to, co já si opravdu myslím, tak vždycky prostě koriguju s tím, jak působí nebo nepůsobí na lidi, a co na to lidi… A prostě ten strach z lidí, z přijetí, nebo z trestu od lidí, já nevim, jak to říct…, že jako mi točil životem dlouhou dobu.
Tomáš sedí u klavíru na Konzervatoři J. Ježka a hraje jedním prstem. Potom stojí před bílým pozadím a mluví:
Ňák tak jsem se našel v nějakejch sedmnácti letech v písňovejch textech a začal jsem psát texty k písničkám.
A postupně jsem se rozhodl, že se proslavím, že jako všem ukážu, a že lidi zaujmu.
(Druhá věta je zabírána z jiného úhlu, než ta první – věty spolu byly spojeny uměle.)
Tomáš stojí na Konzervatoři J. Ježka, v pozadí za ním je klavír, a mluví:
Jsem si liboval v takový tý poezii zamilovanejch mužů, jak já tomu řikám, jo, že jsem smažil pořád dokola to samý téma láska a nic jinýho.
Tomáš sedí v pokoji na posteli. Zní hlas Katky Zochové.
Kateřina: Já bych chtěla slyšet jeden ňákej, ten nejveselejší.
Tomáš: Jé, no tak to je hezký. To je vidět, jak jsou ty věci relativní, protože vy mi řeknete – nejveselejší text, a mě napadlo „S ženskejma je kříž“, jo, což jako ženskejm zrovna nejveselejší připadat nemusí.
S ženskejma je kříž.
V hospodě nad ránem já si jí všim,
chvíli hučel jsem do ní, že je pro mě vším,
když řekla mi s úsměvem,
že jsem fajn chlap, tak mě najednou ten její za límec…, za límec chňap.
Z přehrávače zní refrén písně:
Jó, to máš holt marný,
žádná sranda, to víš,
chlap, ten má se ženskejma
holt pořád jenom kříž.
Při hraní písně z přehrávače sedí Tomáš na posteli, kamera zabere i plakát svítící ulice na zdi. Písnička přechází do začátku následujícího obrazu, potom jde do ztracena.