Pavel mluví před černým pozadím:
Tenkrát když jsi u mě byl, což vlastně ses zeptal, jestli Helenka u mě bude, jestli bude se mnou, jestli se na to těší… Od tý doby jsem moc… moc jsem přemejšlel, a de facto první, první věc… Byl jsem vlastně… včera jsem byl za Helenkou a říkal jsem – pojď, já ti ukážu, co jsem udělal na baráku, a prostě že jsou tam futra daný, že tam jsou záchody, že nám jde voda, a ona prostě… Jsem jí ved´ z nemocnice, že ne, že chce domů, prostě, ani se nešla podivat. Tak jako tak jsem nad tím uvažoval prostě, že v něčem jsem pro jistou chvíli života zůstal úplně sám. Jo, je to… je to takový… je to zvláštní, jo, je to divný.
Během povídání přijdou i záběry Pavla, jak jede na motorce ke svému domu.