Pavel přichází k brance z pletiva u svého domu a mluví:
Pojďte dál (otevírá branku, jde a vede štáb kolem míchačky do domovních dveří). Je to stavba, jo, tak se nelekejte. Takže první, co vám ukážu (otevírá dveře místnosti), je záchod (stojí u mísy). Koukněte se na to (spláchne), voda teče, to je nádhera, to je paráda, to je radost se sem jít vyčůrat (směje se).
4 portrétní fotky Pavla, zřejmě z různého věku dospívání, posléze další fotku z dětství.
Pavel zalévá čaje pro štáb. Pak mluví před stěnou ve svém rozestavěném domě, což se střídá s pohledem na něj a protagonistku Ingrid, jak si telefonují – Pavel mluví a Ingrid poslouchá.
Pavel:
No já jsem měl celej život docela pohnutej, jako ze všeho se člověk…, čím projde, tak tím se poučí. Takže já v současný době jsem úplně v pohodě, úplně piánko. Jsem takovej nezlomitelnej tvor prostě, kterej má sám svoji hlavu, vždycky jsem ji měl a mám ji nadále.
De facto s kamarádama jsme se bavili tak, že jsem se vracel v deset, v jedenáct jako malý dítě domů, byl jsem mydlenej. Že mi fotr nařezal prostě a já jenom z recese, aby věděl, že mě nezlomí, jsem řek´, a dostával jsem na prdel obden, a pořádně, řemenem, vojenským řemenem, to byly rány, že by se jeden zbláznil, řek´ jsem si – jo, kamaráde, počkej, já tě naseru! Máš z toho potěšení, máš z toho radost, že mě tlučeš, že čím víc mě vlastně řežeš, tak tím víc já řvu, to je ještě povzbuzení, pro toho člověka, tak říkám – skončils, naseru tě, prostě konec, a nevydal jsem ze sebe ani pípnutí. Pak úplně nervózní, v prdeli, z toho, že já jsem nezařval, zařval – táhni si lehnout, hajzle jeden, byl úplně vynervovanej, rudej, zelenej, červenej, snad i z toho vystřízlivěl. A zalez´ jsem si do postele a tam jsem se sám, potichu do polštáře vyplakal pro sebe. Ale tu radost, že bych zabrečel, jsem mu neudělal. A v tu chvíli mi bylo 13 let a on pochopil vlastně, že mě nezlomí, no. A de facto v patnácti nebo šestnácti letech, protože jsme dostávali tradičně já i maminka, de facto byli jsme bitý, nebo i brácha, tak vlastně já jsem si stoupnul za maminku, když on jí chtěl ublížit, no a sundal jsem ho dolů prostě, maminka myslela, že jsem ho zabil, říkám: ne, jenom spí.
Pavel reguluje žaluzie v okně, pak je venku před domem. Pak v domě, který staví, u hořících kamen – hledá dříví, přikládá, oheň hoří.
Pavel: Já už asi od malička jsem byl takovej jako jinej prostě, i jako malý dítě jsem měl takový, nevím, divný možná sny. Já už si je přesně nevybavím, ale kdybych vám je tady vykládal, tak sám jim taky nerozumím. Nevím, černý, bílý, pohlcující se, nevím, ňáký kostičky, vlnící se obrazce… Představte si, že ležíte, v poloze běžícího třeba běžce, jo, a dostanete se do strašně velikýho víru…