Olivie s manželem Janem sedí doma u konferenčního stolku.
Olivie: Já mám hroznýho pamatováka na datumy, a prostě já vám klidně vyjmenuju v branži všechny, až na vás, vás zrovna nevím, kdo se kdy narodil, ale to je taková jako věc…
Jan: To je divný.
Olivie: Já vím, jak se jmenuje, já vím, kdy se narodila tvoje první žena prostě, tvoji rodiče.
Jan: Má pamatováka prostě.
Ivan Vojnár (není vidět, pouze hlas): Počítat vám nejde…
Olivie a Jan: Ne.
Olivie: Ne, já nespočítám psovi nohy, ale tohle si pamatuju.
Jan říká napřed něco nesrozumitelného a pak další větu: A pak – data narození, když jí řeknete, kdy jste se narodil, tak si to bude pamatovat do smrti, prostě, jo, to je šílený.
Záběr z jiného úhlu:
Olivie: Pavouk, pavouk, strašně se bojim pavouků. Přitom krysa mi nevadí, nevadí mi potkan, nevadí mi had, dokonce chci teďka nafotit akty i s hadem, jak jsem nahá a mám omotanou kobru kolem sebe ňákou, ale mám fóbii z braní krve, z jehly, prostě z injekcí, a teď mám novou fóbii, kterou mi paní doktorka zjistila minulý týden, to jsem v životě neměla, a je to fóbie – strach z lidí. Ale tím způsobem, že nejsem schopná jít sama odsaď třeba nakoupit do Intersparu nebo sama…, musím mít s sebou buďto manžela, nebo psa.
Během vyprávění si lze všimnout, že na rukách má Olivie vytetované psí stopy.