Olivie stojí na ulici v Náchodě.

Olivie:
Támhletím směrem, tam co bydlí můj otec, moje rodina, nula bodů, špatně, nesnáším (ukazuje). Támhle je hudební škola umění, kam jsem chodila, tam jsem zpívala, tam se mi to docela líbilo. Támhle je Plhov, kam za chvilku pojedeme, tam jsem vlastně bydlela po tom, co jsem chtěla vyskočit z toho okna.
Bylo před vysvědčením a psaly se samozřejmě písemky, a já jsem nosila každej den z pětiminutovek, z diktátů, z písemek, z ústních a tak dále z matematiky pětky. Moje matka už byla úplně šílená, protože nevěděla, co se mnou, tak mě zavřela do pokoje, řekla, že mně veme i to nejlepší, co mám, a to je to zpívání, a že ze mě nic nebude, že jsem úplně blbá, a že už je tak zoufalá, že se za mě stydí a že prostě vůbec lituje, že…, že jsem, a že prostě má se mnou takový starosti, že…, že je úplně zoufalá, a já jsem nechtěla vidět ten zoufalej ksichtík, tak jsem se zavřela do pokoje. Když už se stmívalo, tak jsem otevřela okno a řekla jsem – teď z něj vyskočim. Pak jsem si řekla – ještě chvíli počkám, až pudou všichni spát, moh´ by mě někdo vidět, nebo moh´ by sem někdo vtrhnout, protože svítím tak dlouho. Tak jsem si šla pustit Darinku, písničky Darinky, kterou jsem si obvykle pouštěla s Beatles před spaním.

Olivie s Janem jsou u sebe doma a povídají.
Olivie: Darinka mi zachránila život, a prostě to je pravda.
Jan: To už jsi minule říkala, písničky Dariny ti zachránily život, když jsi byla malinká.
Olivie: Když jsem chtěla spáchat sebevraždu, tak jsem si pustila tu první desku, co máte u sebe, a ona, okamžitě mě to prostě, jo… Takže já to mám tak, že mi zachránila život.
Ivan Vojnár (jen hlas): V kolika letech?
Olivie: Poprvé? Deset mi bylo.
Ivan Vojnár (jen hlas): Když jste chtěla spáchat sebevraždu?
Olivie: Hm.
Ivan Vojnár (jen hlas): Takže tehdy jste…, se vám to líbilo, ty písničky Darinky?
Olivie: Ano.
Ivan Vojnár (jen hlas): Líběj se vám dodneška?
Olivie: Já je miluju a brečím u nich. Já si to prostě zpívám tak, že my jedeme autem, já začnu zpívat Darinku, a manžel – už buď ticho, zpívej něco jinýho. Proč furt mně to jde, to je podvědomí.
Hlas Katky Zochové (asistentky režiséra): Já bych chtěla slyšet takovou volnou asociaci, když se řekne slovo Darina, jaký slovo vás napadne?
Olivie: Já! (usměje se a kousne se do palce)

Zní píseň. Jan stojí u kláves a hraje, Olivie v bytě zpívá do mikrofonu píseň D. Rolincové:
Anjelik moj, kde lietáš?, že pri mě blízko nestojíš, keď nie si so mnou, žial nevidíš. Kto vie, jak vobec vyzeráš…

Přitom zahlédneme Katku Zochovou, jak u stolku pije z hrnečku, následně vidíme fotku Olivie s Darou.


Předchozí scénaDalší scéna


 

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..