Olivie stojí u klavíru a zpívá do mikrofonu.
Je tam i hlasový pedagog Eduard Klezla. A Jan, manžel Olivie.
Olivie zpívá: …nám všem víc vyjde vstříc a štěstí dá.
Následně už Olivie nezpívá, během dalšího povídání zní pod záběry její zpěv: Příběh byl tak krásný v představách, najednou tvář jinou dostává. Déšť, cesta šedivá, nic jiného nám však nezbývá, stále jít s nadějí dál či blíž…
Eduard: Jestliže někdo v tom slyší Darinu Rollins, tak v pořádku, jestliže vám to přináší štěstí, jestliže tímto zpěvem si nějaké věci sama v sobě vyrovnáváte…
Olivie: Ano, ano, ano, já se tím nabíjím a já se vnitřně právě… já jsem v tom doma, no.
Eduard: Tak co chcete vy více od toho zpěvu získat? Vy jste získala něco, co někteří celý život nenajdou, jestliže vy se dokážete zpěvem zklidnit, jestliže zpěv vás natolik povznese nad nějaké averze vůči lidem, tak to je to nejkrásnější, co můžete získat ve zpívání, radost, smutek, bolest, žal… Ale otázka – dát tam smutek? Ne. Otázka stojí: Převeďte svůj život do toho textu, do té hudby, do té písně.
Olivie: Zazpívejte mi ho…
Eduard: Zazpívejte mi svůj život, řekněte mi ho jinou formou, než verbální, řekněte mi ho zpěvem.
Během scény občas kamera zabrala i manžela Jana, který se mračil.
Komentáře ke scéně:
„Vstup Eduarda Klezly do filmu byl velice umělý – moc to tam nepatřilo, působilo to jako snaha najednou tam nacpat nějakou známou osobnost“, prohlásil divák Ondřej K. z Chomutova.
Myslím, že o tohle se režisér nesnažil. Po uvedení filmu do kin jsem se od něj dozvěděl, že kdosi z protagonistů přivedl na natáčení dokonce i herce Jiřího Krytináře a pak byl zklamaný, že se záběry s ním do filmu nedostaly. Režisér sdělil, že vzhledem k povaze filmu se tam ani dostat nemohly – nikoho takhle slavného by tam prý nedal.
protagonista Tomáš