Olivie a Tomáš sedí na terase galerie Mánes. Režisér Ivan Vojnár sedí naproti, Tomáš na něj kýve, maskérka stříká Olivii sprej do vlasů.
Olivie: Tomáši, mám pro tebe takovou otázku, a nenaštveš se? Já jsem hrozně bezprostřední, víš. Nenaštveš se? Je ti jako mně, jsi stejně starej, a co ženy a ty?
Tomáš: Co se týče jako já a ženy… Hele, já jsem vždycky kvůli ženskejm strašně… jako se nervoval, jo, když jsem byl mladší.
Olivie kýve: Cítím to z tebe.
Tomáš: Když mi bylo ňákejch… když mi bylo ňákejch… no od patnácti jsem to strašně prožíval, a každej někoho měl a já jsem nikoho neměl…
Olivie: Já se tě na to ptám proto, protože můj syn mi tě hrozně v něčem připomíná. Je mu teď patnáct, a ty jsi řek´- v patnácti se mi něco stalo. A já mám strach, jestli nedělám ňákou chybu já, protože on je trošku jako ty, má asi ňákej problém, introvert, uzavřenej, tohle nejde před kameru, nezajímáme ho, furt si někde šušká, furt si někde něco jako telefonuje, takovej, že s náma nekomunikuje…
Komentář ke scéně:
„Téma žen tu bylo nakousnuté násilně – nakousla to Olivie, ale proč??? Jakoby to tam nepatřilo…“
Ondřej K., divák z Chomutova