Olivie jde po silnici a mluví:
Můj bratr dostal Merkur a já panenky, jednou pod stromeček. Ale já jsem si s těma panenkama nechtěla hrát, byla jsem prej na ně zlá a vždycky jsem jim vydloubala oči šroubovákem. Tak jsem si od brášky jednou půjčila ten Merkur a sbírala jsem víčka od krémů a sestavila jsem si kamery z Merkuru, stojánek hezky a to víčko…
Olivie je na louce.
Olivie: Tady jsem si zapichovala ty kamery, takhle v těch těch ty moje z Merkuru vyrobený, a tady jsem si povídala sama se sebou, tady jsem si hrála, jakože hraju ve filmu.
Olivie klepe na dveře od bytu, je s ní manžel Jan. Otevře její maminka.
Jan: Ahoj
Olivie: Ahoj mami, my se nebudem zouvat.
Mamka: Ne, nezouvejte se (s Olivií se obejmou).
Olivie je v maminčině bytě.
Olivie: No to je hustý, no to… já jsem tu nebyla hrozně dlouho, rok, víš.
Olivie s maminkou povídají.
Maminka: No začalo to tím, když se narodila. Měla se narodit prvního září, teda prvního května, na prvního máje, a narodila se na čarodějnice, o celej den dřív. Začala jsem zjišťovat, že když začala broukat, já nevim, v tom půlroce, kdy už ty děti začínaj prostě ňáký vydávat hlásky, že si prostě ne brouká, že si zpívá přímo.
Na obrazovce se objeví titulek „POTÍŽE NASTALY, KDYŽ ZAČALA CHODIT DO ŠKOLY.“
Maminka: Český jazyk jí šel, prvouka jí šla, všechny ostatní předměty jí šly, jen prostě matematika ne. Jsem si řikala – to přece neni možný, když si zapamatuje tohle a zapamatuje si támhleto, tak je prostě nemožný, aby si nepamatovala prostě násobilku, nebo prostě ty základní pojmy, tak jsem prostě u ní seděla, ze začátku po dobrým, pak po zlým s vařečkou, s řemenem, dodnes se za to strašně stydim, a hrozně mě to trápí.
Olivie: A tvůj manžel?
Maminka: No, můj manžel, to byl prostě těžkej omyl, kterej teda místo aby mě v tom podporoval, a pomoh´ mně s ní, tak naopak, naopak ještě mě proti ní štval, a ještě mě…
Olivie: Naváděl.
Maminka: proti ní naváděl, kolikrát byla bita zbytečně,
Olivie: A hodně… a hodně!
Maminka: zbytečně a hodně.
Olivie: Hodně moc!
Maminka: Protože jsem si opravdu myslela, že to prostě dělá naschvál, nebo že to nechce se naučit, prostě byla i v pubertě, tam taky prostě ty pubertální výjevy…
Olivie: Takže za známky za matematiku jsi mě bila.
Maminka: Ano, bila.
Olivie: On tě k tomu naváděl.
Maminka: Víceméně pak když dostalas, tak třeba přišel, nebo já jsem řekla – jsi spokojenej, je to tak, má to tak bejt, jak ty si to přeješ?
Já jsem tenkrát ze začátku svým způsobem byla mu do určitý míry vděčná, že si mě vzal se dvouma dětma.
Olivie: Já ne!
Maminka: Protože… no tak to bylo ze začátku.
Olivie: Já ne, mami.
(Celý rozhovor se odehrává v plačtivé náladě.)