Milan doma drží televizní ovladač, který je přigumičkovaný na bloku spolu s propiskou a centrofixy.
Milan:
To jsem natočil, ale nevím, jestli je to… jestli je to aktuelní, jestli je to… nebo je to nějaká náhoda, že to něco bylo.
Záběr na televizní obrazovku – chvěje se tam bílé kolečko ve tmě, je tam datum 25.1.2009, 20:26, následně zase pohled na Milana, který mluví: I když já tomu moc nevěřim, nějakým těm ufám nebo mimozemšťanům, ale připadalo mi to, že to je něco úplně jinýho, a asi za dvě hodiny jsem koukal a už tam nebylo nic.
Milan jde ke gauči a mluví:
Tady se natáhnu a tady spím, tady spím (směje se, lehá si na gauč) tady spím, tady si pohovím, tady si pohovím, koukám na televizi, a to je jediné, co můžu tady na tom dělat, jako když jsem… když jsem tady na penziónu, ale jinač přes léto bejvám spíš na tý chatě, no, protože tam jsou ty pejskové, tak já je radši… jsem tam s nima, a to…
Objeví se titulek: OD JEDNÉ FIRMY SI NA SPLÁTKY POŘÍDIL KUCHYŇSKÝ ROBOT A DVĚ MATRACE. POZDĚJI OD DALŠÍ FIRMY VIDEOKAMERU. KVŮLI MOZKOVÉ PŘÍHODĚ SE PAK DOSTAL SE SPLÁCENÍM DO SKLUZU. PENÁLE STÁLE NARŮSTAJÍ…
Milan mluví před bílým pozadím:
Do dneška… Od roku 2003, jsem si to koupil a dneska je 2008, dneska mi odtahujou ještě právníci za to, že jsem to opožděně oplatil, stahujou mi bez toho, že bych věděl proč mi to stahujou a aby mi dali jako vůbec vědět, kolik mi… kolik mi mají strhnout.
Milan mluví u sebe v bytě:
Už jsem prožil toho třiatřicátýho roku Hitlera, prožil jsem ostatní, všechno, a jak to vypadá? A jak to dneska vypadá? Že je to horší, než to bylo dříve! Já jsem měl za to, že se dožiju lepších časů, ale ne, ne, nejde to, víc okrádá se, než to bylo dříve, a já už jsem z toho někdy úplně, jak se říká, vyřízenej!