Přichází před bílé pozadí. Začne vyprávět, obraz se po chvíli změní a vyprávění doprovází záběry, kde Josef vychází s jezevčíkem z paneláku a jdou na procházku.
Josef:
No tak nevím, čím bych začal, někteří známí říkají, že jsem renesanční člověk, že těch zájmů mám opravdu hodně. Rád bych promluvil o jedné bytosti, která je vlastně na tomhle světě mi nejblíž po lidech, je to můj malý jezevčík, teďka bude mít osm roků, je to fenka…
Na obrazovce se objevuje titulek:
LONI V LÉTĚ SE VYPRAVIL SE PSEM NA PROCHÁZKU DO LESA. NA OPUŠTĚNÉM MÍSTĚ PROTI NIM NÁHLE VYRAZIL OBROVSKÝ VLČÁK.
Josef:
Ten strach prostě vám nedovolí se pohnout, to je něco, když vám prostě jde o život. Tak vlastně ty dvě sekundy, to trvalo jak půl hodiny a já jsem už se pomalu loučil se životem, říkám – ve dvaadvaceti, to bude hodně blbá smrt, pes mě kousne do krku nebo něco, vlastně každou chvíli jsou v televizi případy, co jsou lidi pokousaní od těch psů a úplně jsem zapomněl v tu chvíli, že tam mám toho malýho jezevčíka. A jak jsem byl v tom lese, tak ten jezevčík, já jsem to viděl všechno zpomaleně, tak tlumeně, a jak jsem tak stál, tak si říkám – to je super, nejdřív zakousne jezevčíka, pak zakousne mě. Jezevčík se tak postavil za ty nožičky, nikdy jsem neviděl, že by to ten jezevčík udělal, prostě bránil svýho páníčka, tak se zapřel těma nožičkama, vycenil ty zoubky, úplně ten hřbet, tak vycenil, a jak se začal štěkat, tak ten vlčák, jak byl rozeběhlý, to jsem opravdu v životě neviděl, prostě se zastavil, zakňučel a utekl pryč.
Během povídání před bílým pozadím jsme občas viděli i jiné záběry – Josefa s jezevčíkem venku na sněhu, potom i detail na psíka.
Také kamera zabírala účastníky castingu. Protagonista Václav říkal svému kamarádovi něco jako „má se připravit…“
Josef sedí v jedoucím autě filmařů, psa drží na klíně a vypráví:
Nevím, jestli si člověk za to může sám, nebo osud, nebo… Mně totiž hodně dlouho trvá, než si najdu nějakýho kamaráda nebo prostě nějakýho člověka. Tak já už jsem se v životě párkrát hodně spálil, tak si na takovýhle věci dávám pozor, takže než se s někým dám do užšího vztahu, tak to trvá – pořád rovně (Josef naviguje řidiče) – tak to trvá delší dobu.
Josef mluví před bílým pozadím:
Nevyhledávám konflikty, tak vlastně jsem se snažil některý věci řešit prostě dohodou, rozumem, diplomaticky, nehledě na to, že jsem vlastně měl těch zájmů už tehdy hodně, tak prostě jsem se vymykal a jedinci, kteří se vlastně vymykají průměru, se často stávají obětí šikany. Měl jsem rozbitý brýle, měl jsem propíchnutou ruku, bál jsem se chodit domů, bál jsem se chodit do školy, ňáký mlácení bylo, prostě bylo to něco šílenýho, ten, kdo to nezažije, tak vlastně neví, o čem mluvím, bylo to hodně nepříjemný.
Během vyprávění zabrala kamera i asistentku režiséra Kateřinu Zochovou a scénáristu Tomáše Bojara, jak sedí a poslouchají.
Komentář ke scéně:
Divák Ondřej K. z Chomutova reagoval slovy: „Povídat o jezevčíkovi je banalita, vhodná do statusu na Facebook na dvě hodiny. Nechápu, proč režisér něco takového vůbec připustil.“ Já jako protagonista podobnému vyprávění rozumím – když mluvíte o životě a třídíte si myšlenky, řeknete spoustu banalit, přes které se postupně dostanete k tomu podstatnému. Problém tohoto filmu vidím bohužel i v tom, že spousta podobných banalit, které měly být z filmu vystřiženy, v něm zůstaly, na úkor toho stěžejního.
Protagonista Tomáš