Josef sedí na lavičce na zastávce. Na hlavě má klobouk, pod záběry zní jeho hlas.
Josef:
Každý správný kluk má vrátit ránu, a podobně, já třeba jsem věřící člověk a nemám rád takové násilí a podobně jo, hodně lidí třeba říkalo, že to byla moje chyba, že když došlo k nějakým situacím, že jsem se měl bránit, někomu natáhnout, nebo tak, prostě řešit.
Pohled na Josefa, jak sedí v jedoucím metru, na hlavě klobouk. Pod záběry zní jeho hlas. Okolo jsou spolucestující, posléze přijdou záběry i na jiné cestující v metru, nějaké Asiatky mávají do kamery.
Josef:
Kamarád se jmenoval Honza, se to stalo teď před pár dny, já jsem ještě ho z okna viděl, jak někam šel, ještě jsem ho z okna zdravil, jsem mu řikal – nazdar Honzo, mě pozdravil, prostě super člověk, jeden z mála co se se mnou bavil, se mnou se moc lidi nebaví, a já jsem se potom večer dozvěděl, že…, že se prostě utopil. Já jsem tomu nevěřil, jsem si říkal – to neni možný, aby takhle mladej člověk vlastně odešel, že se utopil někde na splavu…
Během vyprávění přijdou i záběry, kdy je Josef ve vagónu metra skoro sám.