Ingrid stojí před kuchyňskou linkou. Za ní je ta žena, která byla už i v předešlých záběrech.
Ivan Vojnár (jen hlas): Nerozumí… co říká…
Ingrid: Tak počkejte, já to řeknu.
Ivan Vojnár (jen hlas): Tak to řekněte.
Ingrid: Já to řeknu, zkráceně, jo.
Ingrid zjistí, že má od něčeho bílého ušpiněný rukáv, očistí si ho, přitom říká: Co je, co to mám. Pak udělá pár kroků a mluví:
Co je ve mně špatnýho… já to řeknu jednou větou. Nedosáhla jsem osvícení a jsem z toho smutná a unavená.
Zní harmonium. Vidíme černobílé foto Ingrid s manželem (asi svatební), potom barevné foto jejího zmláceného obličeje z minulosti.
Ingrid: Domnívám se… Jakoukoli práci, ne chirurga a tak dále, ale jakoukoli práci, kde přemýšlíte a kde myslíte nebo kde menežujete a tak dále, tak bych dělala dobře. Ale u mě sama za sebe říkám – měla jsem dosáhnout čistého srdce a čisté mysli, a to se mně nepodařilo. To znamená, že to, co máte tady v srdci a cítíte, tak ještě tak dokonale nedokážete analyzovat myslí, rozumem. A tam já nemám harmonii, tam… tam to nemám v souladu, v souznění.