První syn:
Co se týče těch věcí kolem mýho táty, já jsem nikdy vlastně o tom moc nevěděl, protože v podstatě když mi bylo sedm, tak teda táta byl zavražděn a mamka mi vlastně o tom řekla, nebo já jsem se o tom dozvěděl ňák spontánně, když právě o tom jednou vyprávěla, asi ve třinácti letech bych tak tipoval, no. Samozřejmě já jsem se s tím vyrovnal, já jsem svýho tátu bral prostě takovýho, jaký je, já jsem ho viděl zase z jiný stránky, prostě pro mě to bylo důležitý, že jsem vlastně měl oba dva rodiče.
Ingrid je v bytě, je s ní nějaká žena, která viditelně prožívá to, o čem Ingrid mluví:
Přišel za mnou do porodu, že jsme měli odvýzt chlapečka domu, a on mně zase strašně vynadal. Já vám to nebudu popisovat, prostě mně neuvěřitelně vynadal, on, musel mě výzt domů, a malinkýho chlapečka. A teď mně nadával v tom autě a já jsem přijela domů. A jak jsem byla vysílená, plakala jsem, a tak dále. Tak jsem spala, byla jsem, vedle sebe miminko, nádhernýho chlapečka, on byl tak krásnej, a prosila jsem strašně, já už nevím co, tenkrát asi ne zeshora energii, to určitě ne, a prosila jsem, aby jsem měla tolik síly, aby jsem toho nově narozenýho chlapečka mohla vychovat, aby jsem měla tolik síly, aby se to prostě stalo, abych ho vychovala, protože jsem tenkrát cítila, že ho nemůže nikdo jinej vychovat. Mý rodiče byli staří, a že jsem tady jedinej já, kdo by mu mohl dát lásku takovou tu normální. (Ingrid mluví dojatě, v slzách, do toho zní harmonium). A v tu chvíli, jak jsem prosila, tak se mně najednou zatočilo něco v hlavě… Počkejte, já se musím prodechnout, jo (Ingrid vydechne, otře si oči). Tak se mi něco zatočilo v hlavě, takový jako kruhy, černobílý, a ty kruhy se tam točily, a najednou se jako… prostě se točily, a od té doby nic nevím. A pak jsem se vrátila zpátky, teď už vím, že jsem se vrátila a najednou se probudím, já jsem nevěděla, jestli spím, nebo nespím, podívala jsem se na chlapečka, krásně spinkal, ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem takhle byla, a najednou přijdu zpátky, a já mám úplně jiný myšlenky! Všecko je jinak! (směje se) Všecko je jinak, jo, najednou vím, že dítě vychovám, já to vím, já to vím, že mu dám lásku, že, že všecko bude dobrý!
Na gauči sedí další dva synové Ingrid.
Druhý syn: Začni.
Třetí syn: Tak já jenom můžu říct, samozřejmě, že jsme to prožívali, protože jsme žili ve společný domácnosti dlouhou dobu, aspoň já jako nejstarší jsem z toho měl asi nejvíc, jsem to nejvíc prožíval. Je pravda, že prostě taťka kolikrát doma mamku bil a prostě byly to nepříjemný situace. My jsme u toho byli a prostě dovedu si představit, že mamka asi zažívala poměrně nepříjemný chvíle s tím. No a potom se rozešli, pak vlastně to pokračovalo tak, jak řiká Šimon, že jsme se střídali, chvíli jsme byli u mámy, chvíli u táty, a takhle ňák jsem pořád pendloval.
Kamera v pohybu snímá hotelovou chodbu, je slyšet zvonění telefonu, kamera snímá restauraci, kde jsou vidět hosté u stolu, číšníci v pohybu. K tomu zní hlas Ingrid:
Když bude velikánská krize a hotel nebude vydělávat, tak ho budu muset prodat. Tady je 400 hotelů, to není v žádným miliónovým městě jak v Praze.
Kamera zabírá Ingrid v kuchyni u sporáku, kde je ještě další kuchařka.
Ingrid: No, já si tady velmi odpočinu, musím říct. To je nejjednodušší práce ze všech prací tady na hotelu, protože tady vyčistíte hlavu. Dneska se nevydělá na hotelu milion, jen tak, jen tak lehce. Takže…
Ivan Vojnár (jen hlas): Máš na tom hotelu dluh pořád?
Ingrid: Jo, jo, mám tady dluh.
Ivan Vojnár (jen hlas): Kolik?
Ingrid: Teď jsem v mínusu, i s klimatizací – 4 a půl milionu.