Ingrid a herečka Anna Stropnická sedí u kuchyňské linky s barem.
Anna je na barové stoličce. Ingrid před ní na židli, a mluví:
Ono je velmi krásný mluvit spisovně, mně se to líbí. Právě, že po tom Šimonovi mně najednou přišlo zeshora, že jsem z ničeho nic mluvila spisovně. To je jako, někdo odletí nahoru a přijde a mluví anglicky, že jo. A když jsem to vypověděla a vypsala, tak já se najednou cítím uvolněnější, je mi lépe, víc se směju, necítím se tak upjatá ve vobličeji, prostě to tam ve mně bylo, ač to tam bylo tolik let, tak já jsem to ze sebe dostala. Ale já jsem to dostala v té linii, protože jsem to nikomu nikdy nevyprávěla celý, vždycky jsem to vyprávěla jen po ňákejch sekvencích, anebo kamarádce – poslouchej, tajto se mi jednou stalo, anebo kamarádovi – hele, tajto se mi stalo… Ale já jsem to teď celý vypověděla a to je neskutečně ulevující.
Anna něco jí, Ingrid si vatovým kolečkem otírá čelo a víčka. Do toho zní harmonium, ale jiná melodie.