Pohled z předního okna auta, jedoucího osvětleným podjezdem.
Následně pohled na Ingrid z profilu u bílé stěny. Ingrid jde, slyšíme kroky, ale vidíme obličej z profilu. Následně se objeví Ingrid a dva její synové, naproti nim do schodů jde policista.
Ingrid: Fotky máme pro něho, to si přál, no a oříšky, sušený ovoce, a cukrovinky…. Klasika, no.
Policista odemyká venkovní vstupní zamřížované dveře.
Ingrid na syny: Máte občanku?
Záběry na vězeňskou kameru za pletivem, na budovu věznice, na ostnatý drát nad plotem, na město.
Následně Ingrid a synové jdou zpět, Ingrid nese knihy.
Ingrid: Bratr vás všechny velmi pozdravuje, napsal vám vzkaz (Ingrid ho hledá). Ach jo, tak…
Černobílé foto Ingrid zřejmě s bratrem z dětství.
Ivan Vojnár (jen hlas): Co ach jo?
Ingrid: No je mě smutno, že jo. Vždycky, když… když jdu tady odsud, tak mně je smutno, prostě to tak je, nechci brečet. Tak tady máte vzkaz: Jsem bratrem Iny, a byl jsem odsouzen soudcem magistrem Kosteleckým na patnáct let nepodmíněně za paragraf 219/1 trestního zákona za to, že jsem… který jsem… co jsem nikdy nespáchal. Celý můj případ byl vykonstruován policií a justicí ČR, na základě jediného podvrženého důkazu, kterým byl otisk dlaně pravé ruky na zadním nárazníku Mercedesu zastřeleného.
Objeví se titulek: ZA VRAŽDU MANŽELA BYL JEJÍ NEJSTARŠÍ BRATR KAREL ODSOUZEN NA 15 LET.
Následuje pauza.
Ingrid: Trpím za něco, co jsem nespáchal.
Ingrid dává něco režisérovi, v pozadí jsou dva její synové.
Ingrid: To je pro vás (dává foto trumpetisty, u stolu sedí diváci)
Ivan Vojnár (jen hlas): A v jaké byl náladě bratr?
Ingrid: No tak on má vždycky radost, když přijedeme, to se vždycky celej rozzáří!