Helena a zpěvačka Veronika jsou spolu u domu na terase.
Ivan Vojnár (jen hlas): Jak tu sedáváte, dámy, když odpočíváte?
Helena: Na dvou židlích, no. Na dvou židlích sedíme nebo stojíme. Někdy.
Veronika: Někdy, no.
Helena: Já vůbec nevim, jestli jako to zvládnu říct. (pauza) No, já jsem taková jako že i v tom manželství žiju jakoby z lásky jinde, jo. A vždycky to tak bylo a bylo to vždycky platonický, já jsem věděla, že bych svýho muže nikdy, nikdy s nikým nepodvedla, protože on je moje láska, je to jediný muž mýho života, nejúžasnější. Ale vyskytla se jedna láska, která je jiná, jako, ňák mi to tentokrát dost dobře nejde, asi tak, nejde mi to tak jako odmítat a držet to v platonický rovině jenom třeba. Tak znám jednu bytost, která je hrozně moc úžasná, nádherná, křehká, a … je to ona! Prostě. Takže to asi stačí.
Veronika začne zpívat La luna nosotro, s Helenou se smějí.
Veronika: Helenka mě prosí, ať tohle hlavně nezpívám. No, stačí, se stydím.
Zní La luna nosotro (v podkresu).
Veronika: La luna nosotro znamená „měsíc uprostřed nás“.
Helena: Ona nemá mě.
Veronika: My spolu vůbec to…
Helena: My spolu nic nemáme.
Veronika: Absolutně nepřichází v úvahu to…
Smějí se.