Helena a Petr jsou u sebe doma.

Helena:
My jsme si to udělali takový, jak jsme chtěli podle sebe, no a nestálo nás to teda málo úsilí, hlavně muže tady mýho, kterej to vlastně postavil celý sám tady. No, ale přežili jsme to, tak dobrý, no.

Petr stojí u kuchyňské linky. Pak stojí vedle Heleny. Během povídání je i záběr na jejich děcko, jak sedí před televizí a zřejmě hraje hru.

Helena:
Taky se hádáme, že jo, a jsme naštvaný a jsme náladový, jako každý lidi. Ale prostě tak jako… ňákým způsobem jsme se se sebou srovnali a jsme hlavně spokojený sami se sebou, a to nám dává prostě to, že jsme jako ňákým způsobem šťastný. Ale to neznamená, že jsme pořád vysmátý a úplně super, a pořád máme takhle palce nahoru, že jo, to tak není.
Mě to nepřekvapuje, třeba u vás, že jako se vždycky vznítí ňáká pochybnost, když člověk vidí něco moc pozitivního, protože prostě jako hledá samozřejmě, co je za tím, tak si říká – ten člověk je… jsou v nějaký sektě teda, která jako je vede někam, nebo co? A já nevím, no, tak…
Já bych nechtěla nikdy prostě, aby se mi stalo to, že jako bych o toho jednoho ze svých dvou mužů přišla (v záběru jsou vidět všichni tři – Helena, Petr i syn). Jo, to nemůžu říct, že mě děsí, já se toho nechci jako bát, jo. Ale to je… to jako bych nechtěla nikdy zažít…


Předchozí scénaDalší scéna


 

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..