Eva je doma v kuchyni s dcerami Olinou a Bětkou.
Eva k Bětce: Ty se jdi rozehrát.
Olina: Já se mám taky rozehrát?
Eva: Jo, jo, taky.
Bětka na Evu: Nejseš blázen?
Eva: Zatím si dejte odchod, my připravíme jídlo.
Eva dává salám na talíř, připravuje obloženou mísu. Její manžel je u kuchyňské linky a něco nesrozumitelného k tomu říká.
Eva: Naše největší neshoda bylo o těch 70 tisíc do tý…, do tý, tý…, kdy jsem se já vzepřela, že ne, do firmy to vložit mně přišlo, že to je škoda peněz, no, že bych radši plot.
Manžel: Ano, o finančních věcech spíš rozhoduju já, to je potřeba říci.
Eva: A o tom, co se bude vařit a jíst, určitě já.
Eva nese manželovi ochutnat salám a mluví: Ten uzený je lepší. Pojď to ochutnat (manžel nechce)… Já musim krmit někoho jinýho.
Záběry na rodinnou večeři, pohled na všechny u stolu. Zní věta „je jinej, světlejší…“. Eva nandává jídlo z hrnce, Bětka se ošklíbá, někdo řekne: Bětka jí jen zrní. Bětka na to: No jasně. Zní harmonium.
Eva s Katkou Zochovou, asistentkou režiséra, si povídají u pódia.
Eva: Hraje moc dobře na flétnu, ale …
Katka: Ty jsi mi říkala, že jsi s ní někdy měla třeba ještě takový…
Eva: No, takže když… když se dostane do afektu, tak je schopná mě uhodit, no.
Takže když podruhý teda jsem ji viděla bez ponožek, a to mrzlo docela, ňákejch mínus deset, tak…, tak jsem se neudržela, i když jsme se, manžel mi říkal – prosim tě, nech ji bejt, vyhejbej se jí, a to…, tak jsem se neudržela a říkám – prosím tě, co blbneš, zastav se, vem si ty ponožky…, no, tak mě praštila jednu takhle mezi oči, 14 dní mě bolela tahleta kost. A tatínek místo toho, aby…, aby si jí, jak bych to řekla…, on řiká – no přece ji neztluču, vždyť by na mě poslala sociálku. A já mu…, snažím se mu vysvětlit, že ji nemusí ztlouct do němoty, ale že by jí měl se snažit svojí autoritou ukáznit.