Anna stoupá do svahu a mluví:
No vtedy to nebylo ještě takhle zarostlé, tak to je už 20 let… (vystoupá na svah). Tak jo, přesně tady to bylo, tady ležel. Já jsem chtěla ho identifikovat (záběr na obličej Anny) a oni mi to neumožnili, či že nikdo ho neviděl jako mrtvého.
Ivan Vojnár (jen hlas): Pak vás sem přivezli na to místo?
Anna: Pak jsem jich požádala a asi za týden jsem zjistila, že kdo tady byl jako ho identifikovat, který policajt, tak ten policajt přišel se mnou, protože jsem se dožadovala, že chcem vědět přesně to místo už kvůli tomu, že jsem si chtěla ověřit, zda opravdu ta moje intuice dobře funguje.
Zní harmonium.
Anna: Přesně na té fotografii tak ležel, jak jsem si ho já představovala. Ruku měl tak (nataženou) a takhle ležel, měl jenom hlavu vzadu rozbitou, tak jsem si představovala, že ho sem přivezli autem, tady byl zavražděný a pak ho odtáhli za ruce a ty nohy a jak tahali, tak akorát měl…, na kalhotech měl oděrky jako od kamení, víte, od takového jako štěrku. Sebevraždu něm, to… to se vylučuje, protože my jsme měli nádherné manželství. Já prostě si myslím, že nebyl pohodlný pro někoho. On toho moc věděl, protože pracoval na tých trestných činoch policajtů vysoce postavených, inspekce ministerstva vnitra, no a potřebovali ho asi umlčet.
Během povídání pohled na řeku, foto muže, jak se baví s nějakými pány.