Pavel Žďárek

Zajímavý – i když nikterak objevný – nápad přerostl do téměř dvouhodinového dokumentu, který jest pro diváka opravdu náročnou terapií.

Samotný nápad, který stojí za vznikem dokumentu, nebyl špatný. Česká televize zveřejnila inzerát, ve kterém lákala diváky, aby se přišli vypovídat před kameru a sdělit svůj životní příběh. Upoutávka slavila úspěch a na Kavčí hory dorazilo několik lidí, z nichž si tvůrci vybrali jedenáct, se kterými byli dalších 10 měsíců v kontaktu a nechali je mluvit na kameru. Proč? Protože žijeme v době, kdy vázne komunikace mezi lidmi. A přitom je to právě to, co řada lidí potřebuje – jednoduše se vymluvit.

Režisér Ivan Vojnár již několikrát slavil se svými dokumenty, ale i hranými filmy úspěch. Věřím, že v tomto projektu cítil potenciál, ale nemohu se zbavit dojmu, že ho natočil bez ohledu na to, že samotné vybrané subjekty nesplňovaly to, co je pro jakékoliv dílo důležité. Mám na mysli zajímavost.

To ovšem neplatí o všech vybraných adeptech. Příběh Anny Ambrožové, která má velmi silnou intuici a její život poznamenala smrt manžela, příběh Ingrid Gallasové, která žila s mafiánem, který ji bil, poté byl zavražděn a za vraždu byl odsouzen bratr Ingrid, nebo příběh Olivie Žižkové, jež si v dětství i v prvním manželství dost užila, ale nyní dělá vše pro to, aby prorazila v showbyznysu – ty všechny stojí za vyslechnutí. Naopak si myslím, že kvůli ostatním příběhům tu mají nedostatek místa a divák se tak nedozví řadu zajímavostí. Z mozaiky pak vypadávají důležité kamínky a celá linie jednotlivých osudů dostává podstatné trhliny.

A to vše na úkor životních příběhů, které bezpochyby jsou zajímavé, ale jejich přímí aktéři a ani jejich zpovídači z nich nedokážou zformovat žádné sdělení, jež by diváka oslovilo. Minutový záběr na nervózního muže, který neví, jak své vyprávění začít, by klidně mohlo uvolnit místo komukoliv z výše jmenované trojice.

Zcela tak divákovi hlavou prošumí vyprávění loutkoherce Václava Homolky či zoufalství Milana Seidlera. V problémech Evy Kálalové se jistě zhlédne řada jiných žen, ale jinak je její příběh pro oko kamery nezajímavý. Dvojice Tomáš Choura a Josef Polášek je kapitola sama pro sebe, takže trochu té zajímavosti ještě předává výpověď Pavla Chrudimského a manželů Hendrychových, jejichž klidný život zpestřil vcelku zajímavý problém.

Další slabinou dokumentárního pokusu je také způsob jeho technické realizace a vlastně celé stavby. Úplně zbytečně tu působí těch několik „dobových rekonstrukcí“ událostí, které zdaleka nedosahují kvality např. těch ze 112 televize Nova. Jsou nevypovídající, nudné a zbytečné. A takových záběrů je tu celá řada. Jakmile objektiv přestane mířit na tváře vypravěčů, zavládne na plátně zmatek. Ke kterému příběhu patří které záběry? Někdy je to opravdu těžké poznat. Jinak forma celého dokumentu vychází z osvědčené klasiky, kdy – v tomto případě naštěstí – je důraz kladen na záběry vypovídajících osob.

Jako celek je Cinematerapie značně nekompaktní. Divák je nucen přepínat z módu zvědavosti do módu polospánku, což má za následek opravdu vyčerpávající maraton. Po bitvě je snadné být generálem, ale kdyby se dokument omezil maximálně na pět příběhů, poskládal je trochu průhledněji, sdílněji a odpustil si občasné berličky v podobě „přijíždějících“ titulků, mohli bychom hovořit o úspěšném experimentu. Takto je výsledkem guláš informací, z nichž se některé dokážou zaseknout pod kůži, ale zmítají se pod náporem vln neobjevných sdělení. Ano, život není jednoduchý, ale to snad víme všichni.

Vydržíte-li v kině celých 108 minut, připravte se, že budete odcházet z kina vyčerpaní. V hlavě vám bude znít závěrečná skladba a možná si vzpomenete na pár zajímavých fragmentů. Ale díky zpracování ve vás žádný z příběhů nedokáže zanechat trvalý dojem.

hodnocení autora recenze: 60%
hodnocení čtenářů: 60% (11x)

(Recenze vyšla na webu cinemamagazine.cz.)

Filmový plakát

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..